uskutečněné akce

Do Dubence jsme v neděli vyrazili snad v nejmenší sestavě, jakou klasické múzí návštěvy dětských domovů pamatují. Cellistku Alici vyřadila na poslední chvíli nemoc, stejně jako čtyřnohou múzačku Dixi, žongléra Honzu zas maturita ťukající na dveře, takže jsme na historicky první návštěvu zdejšího DD vyrazili ve čtyřech. Pardon, s řidičem Krakonošem vlastně v pěti. Dubenecký domov je ovšem malý, v plné sestavě tu mají jen 16 dětí a já věděl, že ani děti nebudou kompletní, takže náš menší počet nehrozil problémem. Slunečný den, jako stvořený pro radovánky v přírodě, nám byl nakloněn, ale představování jsme zahájili v prostorném obýváku, na jehož stavbě se podílely i samy děti.

To je jedna z věcí, které se nám na dubeneckém DD moc líbily – děti se podílely a podílejí nejen na chodu a provozu života v „děcáku“, ale přispívají podle svých možností a schopností i k jeho budování a zvelebování. A vlastní prací posílený vztah dětí k „domovu“ byl tu velmi zřetelný. To ale předbíhám.

Na začátku bylo příjemné vítání, ale také shánění dětí po celém baráku – přívětivě a účelně zrekonstruovaném venkovském stavení. Pár větších jsme sehnali, někteří ale byli pryč, takže nás nakonec bylo dohromady nejvíc 19. To ale i s vychovateli Luckou a Vaškem, kteří se k našemu překvapení většinou zdržovali někde jinde, než jsme byli my s dětmi. Při představování ve zmíněném obýváku jsme hladce přesvědčili malé i ty větší, že to, co jim přivážíme, není ani nuda ani pruda a i na počátku pubertálně nafouklé tváře rychle splaskly a prozářily se úsměvy.

Představování se ujal Marwan, který střídal pravdu s mystifikacemi tak často a rychle, že jsme za chvíli málem sami nevěděli, kdo jsme a co děláme. Naštěstí se děti nenechaly zmást a daly víc na to, co jsme předváděli, než na Marwanovy fantastické konstrukce o našem věku, původů a vlastnostech.

Začali jsme bubnováním, následovala arabská hudební vložka a pak došlo na kouzla. Bubnování nadchlo a inspirovalo, písnička taky, ale největší furore samozřejmě způsobily Paulovy čáry, kdy se nemožné stávalo skutkem. Marwan pak přidal zaklínání hadů a na dětech, které nejdřív smotával do „hadího klubka“, bylo od počátku znát, že nejsou zatížené nejrůznějšími bloky a předpojatostmi, jaké důvěrně známe z jiných dětských domovů. I pohyb dětských „háďat“ byl patřičně pomalý a méně brzděn studem, než jsme zvyklí odjinud.

Při představování múzáků došlo samozřejmě i na naší zbrusu novou múzu Radku, ale jen slovy, protože její múzická chvíle nastala až po obědě. Před ním jsme se ovšem ještě vydali s prkny na blízké travnaté hřiště, kde jsme zvědavým a natěšeným dětem předvedli a předali základy woodkopfových fíglů. Talentů tu bylo víc, ale cvičení trochu ztěžoval vítr, který nám prkna občas shazoval z hlav. Od woodkopfu nás ovšem neodehnal vítr, ale čas oběda. Pro ten jsme nejdřív připravili stoly a lavice na zahradě. Lucka a Vašek přinesli tácy s jídlem, děti talíře, džbány s vodou, sklenice a příbory… a usedli jsme ke společné tabuli. Jídlo bylo moc dobré, ale nejlepší bylo, že jsme seděli a povídali si všichni společně.

Po obědě jsme ještě zašli dovnitř na další várku kouzel, zatímco si chystala Radka venku své malířské „nádobíčko“ a pak už jsme holdovali zahradním radovánkám. V permanenci byly bubny, hlavolamy, a byť jsme do Dubence dorazili bez žongléra, byl velký zájem i o žonglovátka. Naštěstí se základům žonglování za léta ježdění s Múzymi naučil kouzelník Paul, takže nějaké základy jsme mohli dětem přece jen předvést. Mezitím Radka děti usilovně a výrazně krášlila barvami a štětci. Její styl je výrazně konkrétnější, ale o nic méně efektní než styl Boba Hochmana a dětem se proměny na tygra, zombíka, nebo rozkvetlou louku líbily náramně. A slušelo jim to taky tak.

K našemu překvapení nás samy děti vylákaly ze slunné zahrady zpět do stinného obýváku, abychom s nimi nacvičili dopoledne slíbené „Mezihorky“. Do rolí jsme je obsadili všechny a všechny si také tohle divadlo patřičně užívali. Po několika zkouškách a generálce, při nichž nás zdejší děti překvapovaly výdrží, s jakou byly ochotné opakovat a zdokonalovat se, jsme zavolali „tetu“ Lucku a „strejdu“ Vaška, abychom jim společně předvedli, jak jsme proměnu písničky na divadlo zvládli. Podle nadšených úsměvů a potlesku zřejmě dobře.

I když jsme ještě zdaleka všechny múzické trumfy nevytáhli, museli jsme se připravovat na loučení. Zejména proto, že slunce stále žhnulo jako v tropech, a my jsme si už před obědem povídali o tom, jak by bodla zmrzlina. Nasedli jsme tedy po sbalení múzích propriet všichni do aut a odjeli se rozloučit sladce a mrazivě do zmrzlinárny v Drasově. U kornoutů zmrzliny jsme se rozloučili a za oboustranného halasného troubení se vydali zpátky do Prahy.

Po cestě jsme si sdělovali, jak nás překvapila nejen dnes neobvyklá jména některých dětí – Julius, Andělka, Andulka, nebo Boženka, ale hlavně to, že jsme tu nepotkali děti nějak zřetelně hendikepované. A nešlo jen o nějaké vrozené disfunkce, ale o to, že všechny děti tu působí sebevědomě a spokojeně. Kéž jim to vydrží.

Karel,
múzí principál

Návštěvníci/účastníci: Marwan Alsolaiman, Radka Kuželová, Paul Merild, Karel Navrátil a Jaroslav KRAKONOŠ Bureš