uskutečněné akce

Naše letní návštěvy se odehrávají v netradičním duchu a výjimkou nebyla ani návštěva Múz v Potštejně. Až napotřetí jsme přijali pozvání na dětskou pouť a večerní rožnění a nakonec jsme litovali jen onoho „až napotřetí“. Dětský domov v Potštejně je jedním z těch, které si slovo domov opravdu zaslouží. Zásluhu na tom má kromě ředitelky „tety“ Kateřiny, celé společenství lidí, kteří tento „domov“ a zdejší děti vzali za své. No a ti všichni, včetně dětí, které už vylétly ze zdejšího hnízda se sešli na v pořadí už osmé Dětské pouti v DD v Potštejně.

Dobrý duch domova strejda Kodýtko právě slavil pětapadesátiny tím, že s obdivuhodnou zručností opékal vepříka, opodál se připravovaly zajímavé pouťové soutěže a vše už bylo nasáklé sváteční atmosférou. Múzy přijely ve dvou liniích, většina múzickým autem, notně nastydlá Míša Maurerová se zdravou fenkou Fančou po vlastní ose. Ani nachlazení Míše ovšem nebránilo vrhnout se do her a zapojit se do všeho včetně moderace. Tetě Kateřině totiž vypověděly službu hlasivky, takže jsme jí milerádi propůjčili hlasy múzí už při zahájení celé odpolední akce, kterého se ujaly malé spřátelené mažoretky z blízkého dětského tábora. Po roztomilých dívenkách nastoupili místní kluci se strejdou Emilem a předvedli nám dech beroucí ukázku capoeiry – brazilského bojového tance. V ní exceloval hlavně Petr, který později a nazítří s Karlem do umdlení bubnoval, s ostatními hrál fotbal a byl asi nejaktivnějším z dospívajících obyvatel domova. Těch aktivních ovšem byla spousta! Malí si užívali soutěž v rozsedávání nafouknutých balónků (méně nadšeni boucháním balónků byli hostující psi), našla se tu spousta talentovaných chodců na chůdách včetně múzáků, šplhouni na laně nás usvědčovali z toho, že tu snad přece jen nějaká příbuznost s opicemi je. Rybolov prověřoval trpělivost a šikovnost, prohánění míčku foukáním mezi překážkami na vodě citlivost, prolézání plastikovým tunelem vyžadovalo šikovnost i trochu odvahy. Za každou úspěšně absolvovanou disciplínu dostávali soutěžící barevné peníze, za něž si u stánku mohli nakoupit dobroty, hračky a různá další lákadla. Z múzáků byl nejúspěšnější Petr Vacek, který si odnesl sadu slonů pro štěstí.

Soutěžním kláním přihlíželi a fandili kromě múzáků členové divadla TEMNO, vzácní manželé Souradovi s dětmi (staví pro děti dům, aby měli kde bydlet po odchodu z DD), mladá paní ředitelka hradeckého TESCA s maličkým synkem a krom dalších také bývalé zdejší děti, které sem zavítaly se svými ratolestmi a partnery. Některé jsme znali z dřívějších návštěv Potštejna a odlesk jejich současného normálního života nás moc potěšil. Kristýnčin synek sice část návštěvy proplakal, ale těm větším a velkým se leskla oči radostí a dojetím.

Vlastní pouť měla jako finále diskotéku, při níž si přišli na své všichni tancechtiví … a nebylo znát kdo je z dětského domova a kdo z tábora dětí z Kostelce!!! S koncem pouti nerada odjela s ostatními hosty i Míša Maurerová, kterou odehnaly chřipkové příznaky.

Večer přišla řada zejména na Piosenki, kterým ovšem velmi účinně sekundoval David, někdejší klient zdejšího domova, který nás udivoval kvalitou hry na kytaru, šíří repertoáru i čistým zpěvem. Ve zpěvu a rytmickém doprovodu hudby nezaostávaly ani děti, během pouti namaskované do podoby veselých přízraků. Malý Matěj, který se většinou držel u múzáckého principála Karla měl velké modré kruhy kolem očí, Dáša adeptka hry na kytaru měla tvář maskovanou slušivou pavučinou, do muzicírování se zapojovaly i ty děti, které podle tety Kateřiny živou muziku snad ještě neslyšely a zájem projevují jen o fotbal. Místní okatý a tmavovlasý předvedl múzákům jak umí hrát na brumle, které jsme tu nechali a do jejichž tajů ho zasvěcoval Karel múzácky.

Menší děti ovšem postupně odcházely „spát“ a jejich hudební role přebíraly tety, mezi nimiž vynikala sytým altem zejména Míša a teta Kateřina, které se zázračně vrátil hlas poté, co shlédla vystoupení své dcery Simony na jiné akci v nedalekém údolním amfiteátru. Hudba zněla a pamlsky se podávaly až dlouho přes půlnoc, ale sousedé byli tolerantní a nálada skvělá. K té přispěly i dospělejší z klientů zdejšího domova, orientální krasavice Angelika, Jana, která před tím prodávala v pouťovém butiku, Lada a samozřejmě i Petr.

Noční radost se kupodivu na nikom nepodepsala únavou a hned ráno se děti domáhaly pokračování podvečerního dovádění. Takže opět nastalo přetahování s Dixinou (v něm vynikal zejména Jakub) hrál se opět fotbal a děti si nás rozebraly podle toho, které nástroje je nejvíc zaujaly. Dáše s kytarou se věnovala „Piosenka“ Lenka, opět přišly na řadu brumle, bubínky, ale objevili se také adepti hry na housle (např. Dan) a na baskytaru. Chvílemi se nám podařilo všechno spojit a vytvořit improvizovanou kapelu, která možná nesplňovala vysoká profesionální kritéria, ale určitě vyzařovala radost, která u profiků nebývá běžná. Náš řidič ještě odvezl místní fotbalisty k zápasu do Vamberka, naobědvali jsme se… a neradi rozloučili. Omlouvám se všem těm, které jsem nejmenoval a nechválil, ačkoli by si chválu zasloužili všichni.

Z jednoho z nejvzdálenějších dětských domovů ze všech, do nichž jezdíme jsme odjížděli s pocitem, že je to tak trochu i náš domov, že sem patříme, nebo aspoň chceme patřit.

Díky milé tety, strejdové a děti a co nejdřív nashledanou.

Za všechny múzáky ještě teď dojatý
principál Karel
(Praha 19.9.2006)

Návštěvníci/účastníci: Míša Maurerová + Fanča, PIOSENKI (Lenka, Petra, Honza, Vašek), Maruška Zicháčková, Marek Landštof, Petr Vacek, Karel Navrátil + Dixi; Jarda Krakonoš Bureš