uskutečněné akce

Přestože dětský domov v Krnsku patří k prvním, které jsme po svém vzniku v r. 2003 začali navštěvovat, vydali jsme se sem ve čtvrtek obnovit spolupráci po několika dlouhých letech. Impulzem k tomu byla čerstvě navázaná spolupráce s „Dobrými vílami“ a jedna z nich, Míša, nás vzala sebou na pravidelnou čtvrteční „doučovací“ návštěvu. Vyrazili jsme jen s naším kmenovým kouzelníkem Paulem a fenkou Čikitou, ale na výsledku snad jen dvojčlenné zastoupení Múz nebylo znát.

Na pohled se toho moc během naší nepřítomnosti v krnském „děcáku“ nezměnilo. Snad jen bazén se ukryl do země a pokoje se zútulnily. O tom, že jsme tu nebyli už hodně dlouho (skoro šest let) svědčilo i to, že si nás sice dobře pamatovaly některé „tety“, ale z dětí se k nám hlásil jen Adámek, pardon, teď už Adam.

Náš původní záměr představit se dětem venku vzal za své a kvůli předbouřkovému vedru a dusnu jsme aktivity načali v příjemném prostředí velkého „obýváku“ na čtyřce – čtvrtém ze zdejších šesti domečků. Než se shromáždili všichni, zahrál Paul pár písniček na ukulele a pak rozbalil gejzír kouzel provázený hlasitým nadšením dětí a postupně i přihlížejících vychovatelů. Paul střídal asistenty z řad dětí a jejich bezprostřednost a nadšení jsme pak využili při klasické múzí dramatizaci písničky Mezi horami. Sice jsem při ní málem přišel o hlas, protože ze začátku k mému překvapení nefungoval sbor, který má opakovat text, ale herci byli všichni výteční!!! Svou ochotou k akci příjemně překvapili velcí v roli hor (Ruda, Patrik a Pepa) a výteční byli i všichni ostatní - Lukášek jako lipka, střelec Radeček, jelen Filip, kříž Adam, i oba funebráci, jejichž jména jsem ke své hanbě zapomněl. Nakonec jsem si nechal představitele hlavních rolí Aničku a Michala, kteří byli skvělí. Zvlášť Michal jako Janíček umíral opakovaně s gustem a nadšením. Ke konci už sbor fungoval, takže jsem o hlas nepřišel a mohl sbor využít i v rokenrolu „Jdi mi z domu“. V něm už na mě křičeli „Jseš nezdárnej“ s chutí a elánem všichni včetně herců.

Po další porci úžas a nadšení vzbuzujících kouzel mj. i s tetou Zuzanou jako asistentkou, přišla na řadu druhá dramatizace. Tou byl strašidelný hřbitovní morytát o hyenách a olupovači mrtvol. Paul měl v trojjediné roli režiséra, zpěváka a hráče na ukulele co dělat aby zkrotil a uřídil nadšení rozjetých dětí a celou písňovou scénku dovedl ke zdárnému konci. Nefungovala už ani Čikita, která do té doby úspěšně zklidňovala menší děti. Venku mezitím ztemněla obloha, střídaly se hromy a blesky a uvnitř byli zejména mrňouskové k neudržení. „Mrtvoliště“ bylo nehřbitovně živé a hlasité, rozjařené a rozřehtané. Absulutorium zaslouží nejen Paul ale i představitelé hlavních rolí: Emilka v roli hřbitovního lupiče, Pepa ztvárňující vrzající dveře, malá hyena Maruška i velká – naše průvodkyně Míša. Všichni dovedli morytát ke konci, který by si zasloužil děkovačku. Protože se ale čas nachýlil k večeru, malí se chystali do hajan a navíc jsme potřebovali rozjívence trochu zklidnit, přeběhli jsme lijákem do altánovité jídelny a zchlazeni deštěm se pustili do hlavolamů. Já ještě na domečku poděkoval Rudovi za zapůjčení kytary, předvedl mu pár jednoduchých kytarových hmatů a slíbili jsme si, že příště už si zahrajeme spolu.

U hlavolamů byli všichni překvapivě soustředění a i poměrně úspěšní, tedy kromě mne, který rozluštil jen dva nejjednodušší hlavolamy.

Když v půl osmé Míša zavelela k rozchodu, loučili jsme se jako fajn kamarádi a slíbili si pokračování na podzim. To děti ještě netušily, že se potkáme i v srpnu na táboře, který pro ně a jejich kamarády připravují Dobré víly a kam Múzy přijedou jako překvapení na konec.

S panem ředitelem se navíc domlouváme o zapojení větších dětí do některých z našich dalších projektů. Máme se tedy spolu s krnskými na co těšit.

Karel Navrátil