uskutečněné akce

Do Zruče jsme se sice vraceli jako k milým příbuzným, ale ani to nám nezabránilo v malém bloudění těsně před cílem. Dorazili jsme ale včas a přivítali se s místními už na zahradě.

Za rok, co jsme tu nebyli, se děti trochu obměnily, ale těch, co si nás pamatovaly, byla většina. Zručskou zvláštností je skoro stálá přítomnost minin a batolat. Tentokrát nám den zpestřoval roztomilý Pája, který se se zaujetím věnoval přenášení bubnů, koulení míčků, pokusům osedlat Dixinu stejně jako sedlá plyšového bernardýna a jinak šel z náruče do náruče, z klína na klín. Nikde dlouho nevydržel, ale u všech nacházel pozorné, vnímavé a láskyplné oči i dlaně. Prostředí hodně podobné tomu, jak se starají o malé děti nedeformované romské komunity.

My jsme tu ale byli hlavně kvůli větším dětem a představili jsme se jim v našem obvyklém zdejším působišti – čím dál příjemnější klubovně, či hudebním pokoji. První fénixí koledu následovala žonglérská ochutnávka v podání našeho mladistvého novice Honzy, pak přidali Alžběta s Jirkou jednu píseň moravskou slovenskou, kterou následovala chilská strhující náborovka Amigo - a už kouzelník Paul nechal několika neuvěřitelnými kousky klesnout brady všech přítomných, kam až čelisti dovolily.

Během představování dorazil s přispěním telefonické navigace jedné z tet Pavel Nový a s dětmi, které ho znají z filmů i z Ulice, navázal okamžitě bezprostřední kontakt.

Plánovaný přesun ven za woodkopfem a žonglováním nám překazil už v půl dvanácté společný oběd, ale náladu nám to nezkazilo zejména proto, že se paní kuchařce náramně povedl, stejně jako buchta, kterou jsme už ochutnali při kávě v kuchyňce skupiny v prvním patře.

Po obědě jsme se s dětmi sešli na hřišti. Krakonoš se s foťákem věnoval téměř akrobatickým kouskům Aliho, který kromě lezecké stromové akrobacie dělal i různé přemety a salta, zatímco nás ostatní Iveta, Anička a další překvapovali svým nesporným talentem na woodkopf. Honza tu objevil pár žonglérských nadějí, zatímco Bob začal v suterénu čarovat štětci na dětských a dívčích tvářích. Postupně se k nám pak přidávaly proměněné v jakési pohádkové bytosti. Když děti prkna a žonglovátka omrzely (zručští neoplývají přílišnou vytrvalostí a trpělivostí), přišly na řadu kolové hry Čuka cau a Samuraj. I v nich se ukázalo, že schopnost soustředění není zdejší silnou stránkou, ale nakonec se i tady našly osobnosti, které byly múzákům rovnocennými soupeři.

Když nás déšť zahnal dovnitř, ujal se Pavel Nový režie dramatizace písničky, jejíž text neznal. Ze skoro horroru se tak stala milá fraška. A pak se kouzlilo, pělo, bubnovalo, beat boxovalo, rappovalo (v obojím vynikli Ali a František), akrobatilo, breakdancovalo a i jinak tancovalo. Nakonec, opět venku, přišla ještě trocha žonglování.

Po vřelém všeobecném loučení jsme vyrazili směrem k dalšímu děcáku do Senožat a po cestě se trochu divili své neobvyklé únavě. Nakonec jsme se shodli na tom, že jsme museli zručské děti, jakkoli milé, sympatické a nakonec vším, co jsme jim nabídli potěšené, do všeho vtahovat s větším vynaložením energie a sil než jinde. Jakoby byly vůči světu nastaveny a priori odmítavě, pasivně a trochu podezřívavě. Následná radost, které ovšem nejdou samy vstříc, je samotné překvapí. Zvláštní… Bylo nám s nimi fajn, ale přáli bychom jim víc vůle k radosti, činorodosti a motivace. Uvidíme příště. Na shledanou!

Karel – múzí principál

Návštěvníci/účastníci: Alžběta Kostrhůnová, Honza Hárovník, Bob Hochman, Jirka Kunecký, Paul Merild, Karel Navrátil + Dixi, Pavel Nový, Jarda Krakonoš Bureš