uskutečněné akce

Do Dolních Počernic jsme vyjížděli v sestavě napůl staré známé, napůl docela nové. Z těch starých známých to byl Karel Navrátil, který se brzy po příjezdu do dětského domova plánovaně vytratil z múzického dění, aby měl dost času na rozhovory s místním panem ředitelem Martinem Lněničkou a vychovatelem Štefanem Klímou, který nejenže sám strávil 20 let v dětském domově jako chovanec, ale také ze země a evropských fondů vydupal a vede časopis Everwood určený pro starší děti z dětských domovů. Karel ještě stihl poopravit organizační nedorozumění, když stará známá Věra odeslala po úvodním bubnování starého známého Davida s nováčkem Štěpánem a žonglování se starou známou Renatou děti z protější tělocvičny přes mokrý sníh do obýváku s velikým skleněným lustrem a s velikými spíš stromy , než květinami, kde ovšem ještě nebyla dostatečně připravena docela nová skupina Marcipán (nová pro nás Múzy). Karel tedy přesměroval dětské hemžení do podzemních prostor vedle jídelny, kde už čekal připravený 321 let starý známý kouzelník Paul Merild a o něco mladší, ale pro nás také už dávno známý minipantomim Toníček Novotný.

Kouzla a kouzla. Člověk to vidí po stopadesáté, a stejně mu zůstává rozum stát. Ne tak ovšem dětem. Všetečnému Jirkovi, od té chvíle přezdívanému Všudybyl a stejně tak všudypřítomné Marušce, ani chytrému Zdeňkovi neunikne vůbec nic. Ne že by kouzla prokoukli, na to je náš pan kouzelnický mistr příliš dobrý, než aby si nechal vidět do karet, ale snaha přijít tomu na kloub a odhalit co se dá, byla od dětí tak veliká, že jsme my ostatní museli všelijak pomáhat, aby některý malý zvědavec nevlezl do klobouku a nezůstal tam navždy. Tak třeba náš starý známý David Novotný měl roli tak náročnou, že na divadelním jevišti je proti tomu každá jiná jistě jen procházkou, při které si píská. Musel podat spadlého zajíčka nejmenší divačce a také schovat žlutý šátek tak rychle a šikovně, aby ho Jirka opravdu, ale opravdu nenašel. Navíc potom, při vystoupení Toníčkova Alíčka, který je půvabnou iluzí, ne však kouzelnickým číslem, David trpělivě vysvětloval dětem, že tenhle pán má sice také klobouk, ve kterém Alík chvílemi mizí, ale že teď je důležitější příběh malého pejska, než aby dokázaly odhalovat neodhalitelné.

Po tom všem frrr nahoru na Marcipán. Skupina hodná svého názvu nás nechává postupně ochutnávat, ukrajuje píseň po písni a zjišťujeme, že marcipánů je mnoho druhů. Tu je víc sladký, tu trochu do hořka (asi po mandlích), někdy docela prostý, jindy pěkně ozdobený. Všechny marcipánové chutě nám připomněly, že se blíží čas oběda. Jenže ze všech nejdřív se musel najíst lev v pohádce o pasoucích se býčcích, kteří, dokud drží pospolu, jsou v bezpečí, ale jen jak se některý z nich zatoulá, je po něm. Lev David se třikrát najedl, snědl černého býka Káňu (a představte si, že ten snědený, ze kterého zbyly jenom kosti, se nám vrátil a hrál dál svého vlastního ducha!), roztrhal plavého Jirku i skvělého spoluhráče Zdeňka. David se do závěrečné hostiny tak "zažral", že vypravěčka Věra musela odříkat i část jeho textu.

Někdo se pak přidal k obligátnímu venčení psů, někdo se vrátil k muzicírování, během přirozeně plynoucího odpoledne měly děti možnost zabubnovat si s Davidem a Štěpánem, zahrát na klávesy s Martinou, na basu s Tadeášem, na kytaru s Ondrou i na housle s kapelníkem Marcipánu Jirkou. Mohli se i vozit se kouzelníkovi na nohách, poslechnout si pár Věřiných písniček, znovu poslouchat a prozkoumávat jednotlivé hráče a nástroje naší nové kapely, žonglovat, povídat si a tak dál. Zkrátka to byla návštěva, jak má být, jedno vyplývalo z druhého a nikoho snad ani nenapadlo, že by to mělo být jinak.

A na závěr nám ještě čtveřice místních dívek připravila milé překvapení v podobě sehraného aerobikového vystoupení.

Návštěvníci/účastníci: Věra Slunéčková + Vojta, Renata Němečková + Žoli, , Marcipán (Martina, David, Jirka, Ondra, Štěpán, Tadeáš), Paul Merild, Karel Navrátil + Dixi, David Novotný, Toíček Novotný; Jaroslav Krakonoš Bureš (řidič, kameraman)