Do Nového Strašecí jsme na rozdíl od včerejších Kašperek vyrazili jedním autem a byli tam už v půl desáté. Sníh jiskřil ve slunci a otevřeli nám vzápětí po zaťukání.
Přivítaly nás milé tety Majka a Radka a vzápětí za nimi i staří známí ze Života nanečisto David, Milan a Bára, které ovšem předběhli nejmenší Lucinka a Jindra.
Seznamování jsme situovali do „obýváku“ v prvním patře a už při něm jsme se začali cítit jako doma. Alžběta opět dala k lepšímu písničku, Paul zakouzlil, Adam s Řezym vytáhli pár prvotřídních triků, Vašek, tentokrát jediný zástupce Piosenek zahrál další píseň s harmonikou, múzácká novicka Lucka zazpívala pro změnu jednu japonskou a Dixi na uvítanou zaštěkala a nechala se hladit nejmenšími ctiteli mazlení. Bob samozřejmě slíbil slušivě pomalovat tváře i jiné části těla…a pomalu jsme se blížili k času oběda. Protože tu nebyla paní kuchařka, vařily obě tety, což jim bohužel znemožnilo zúčastnit se jakéhokoli múzování. Trochu nám sice jejich přítomnost chyběla, ale vystačili jsme si samozřejmě s dětmi. Koneckonců jsme sem jeli kvůli nim. Protože jsme tu byli brzo, stihli jsme toho před obědem spoustu.
V jídelně jsme zasvětili místní malé i velké do woodkopfu a jako nejnadějnější „kebuláči“ se projevili Gábina, Jana, David a Pavel, ale moc dobře to šlo i Jindrovi, Lucince a dalším.
Po woodkopfu následovaly kruhové hry, tentokrát Samuraj a Beng beng. Samuraje simulujícího souboje na dálném východě se kupodivu nezúčastnil notoricky vítězící Adam, ale vítězové Alžběta, Lucka a David si s ním v ničem nezadali. Nejmenší se pak přesunuli do obýváku za Vaškem, který jim chvíli hrál a na chvíli jim dokonce půjčil harmoniku. Sice se za ní skoro ztráceli, ale na nadšení jim to neubíralo.
Dole jsme se za pokynů Lucky hrou Beng beng přesunuli na divoký západ a stejně jako při samuraji jsme si procvičili reakce a postřeh. Myslím, že z místních se do finále dostal Pavel, ale byly to sakra vyrovnané souboje.
Dalšímu múzování udělal konec pokyn k obědu, kterého se zhostily obě tety přímo excelentně. Novostrašecká „čína“ byla tak lahodná, že jsme si na vyzvání chodili přidávat, až jsme zjistili, že teta Radka nám přidávala a přidávala… až sama neobědvala. Sice jsme se styděli, ale napravit to už nešlo, takže se ještě jednou velmi omlouváme.
Po obědě jsme šli s děvčaty a Dixinou holdovat sněhu. Koulování, klacíků házení a jiné dovádění bylo skvělé, jen dětské oblečení pak bylo skoro nažmach. Venku jsem si také všiml, jak si David nenápadně všímá obou malých dětí. Když se Lucinka po drobném pošťuchování (autora nejmenuji, abych nežaloval) rozplakala, hned byl u ní a po jeho klidném utěšování slzy brzy zmizely. V jídelně si zatím připravil své body paintingové nádobíčko Bob Hochman, kterému jsme postupně posílali adepty zkrášlení. Po převlečení mokrých šatů jsme se vrátili nahoru do obýváku, kde došlo ke druhé várce kouzlení, do něhož se postupně zapojili snad všichni místní, samozřejmě včetně dřevěného kouzelníka Adalbrechta.
Vaškův zpěv etnicky různorodých písní nás nažhavil…a pak přišla na řadu lekce na téma rap a slam poetry, kterou nám udělil David. Tento student Open Gate nám dokázal přiblížit v improvizované přednášce historii a základy žánrů, předvedl několik svých autorských kousků a vyprovokoval nás k jakému si náznaku rapového battlu. No…dobrý byl on, co do obsahu, Alžběta zvládla překvapivě formu, s obsahem to bylo o fous horší, drive mělo krátké vystoupení Adama a nakonec jsem se pokusil o vstup na pole pro mne neznámého žánru i já. Sebekriticky přiznám, že jsem byl z múzáků nejhorší, nicméně jsem si vysloužil od Davida sousloví „MC múzí taťka“, což zas není tak špatné. Zrovna když se David na tenhle kus odpoledne připravoval, přišla konečně teta Majka, ale děti ji poprosily, jestli by, v zájmu svého morálního zdraví, radši nezůstala venku. „Milá teto Majko, nebylo to tak hrozné, slova určená v médiích až na čas po 22.00 hod padala jen zřídka“. V každém případě nás David dostal a budeme vážně uvažovat o zařazení jím demonstrovaných žánrů do dramaturgie Múz.
Následně ještě přišly ke slovu nejlepší tricky v podání Adama a Davida, kterým několik z místních zdárně sekundovalo. V obýváku jsem zasedl já s bubny a velmi talentovanými bubeníky – zejména Pavel by si zasloužil buben vlastní. Nelze také nezmínit face paintingové výtvarné kreace, které změnily tváře i naladění místních modelů a modelek a přispěly tak k všeobecně povznesené náladě.
V Novém Strašecí nás - ostatně stejně jako obvykle - překvapilo velké množství talentovaných dětí, jejich všeobecná otevřenost a vstřícnost (jediná, trochu v nepohodě byla Lucie, které přeju rychlé vyřešení všech problémů) a jediným stínem bylo to, co už jsem zmínil. Nezaviněná neúčast tet na čase, který jsme se zdejší omladinou trávili. Pro příště prosím i touto cestou pana ředitele o přítomnost paní kuchařky, aby tety mohly se svými svěřenci sdílet zážitky. Co ale musím s radostí konstatovat je fakt, že oproti éře bývalé paní ředitelky tady vládne o poznání lepší atmosféra a je to znát na dětech i jejich „tetách a strýci“.
Báře a Davidovi přejeme úspěšnou maturitu, Milanovi úspěšný osobní boj a moc se těšíme nashledanou.
Za všechny múzáky
principál Múz
Karel K. Navrátil
Návštěvníci/účastníci: Vašek Drábek, Alžběta Kostrhúnová, Lucka Šindelářová, Adam Jarchovský, Bob Hochman, Karel Navrátil + Dixi, Paul Merild, Tomáš ŘEZY Řezáč a Jarda Krakonoš Bureš