uskutečněné akce

Odjezd ve znamení zmatků, nejdelší pobyt mezi navštívenými a dobrý pocit při návratu. Do těchto tří charakteristik by se dala shrnout naše třetí návštěva azylového zařízení (to je oficiální termín pro uprchlický tábor) v Červeném Újezdě.

Zmatky začaly sdělením Táni, že má alergii na psy a pokud se jí dlouho spící choroba ozve, musí okamžitě k lékaři. Karel tedy odvedl Dixi domů a jeli jsme pro Mouina. To ovšem až po zjištění, že nás pojede o jednoho víc. Karel totiž po dvou výjezdech, kdy sám nejel spočítal výjezd opět bez sebe…. a v autě nás jelo o jednoho víc. Asi sedm kilometrů za Prahou jsme zjistili, že Mouin nemá doklad, takže jsme se vraceli pro jeho pas a když už jsme se, po dramaturgické kávové zastávce na pumpě před Lovosicemi těšili do Újezda, zastavili nás celníci, protože jsme neměli dálniční známku. Ještěže si nevšimli, že je nás v autě deset! Tím jsme však už příděl zmatků a protivenství vyčerpali a bylo jak má být. To ale nemluvím o prostředí a klimatu v jakém uprchlíci žijí. Uprchlické tábory jsou totiž, z mnoha jistě racionálních důvodů, umístěny většinou v bývalých kasárnách daleko od živých center civilizace a jsou k životu i k delšímu pobytu naprosto nevhodná. Ne že by se o ně nikdo nestaral, ale jejich architekti, byli-li jací, o potřebách lidských bytostí určitě nepřemýšleli, stavěli klasické panelové kvádry s minimálním citem pro potřebu světla, intimity, využití prostoru a už vůbec nepředpokládali, že v těchto ubikacích budou žít i ženy a děti. A ony tu žijí, některé i po léta. Ale zpět k naší návštěvě. Měla podobný průběh jako ty předešlé.

Začali jsme s nadšenými a vstřícnými dětmi, kterých bylo asi patnáct, včetně výrostků a končili jsme se společenstvím dětí i dospělých, které se podílelo na všem co jsme jim nabídli s nadšením a s trochu smutným hladem po zážitcích z vnějšku.

Naše, už obligátně multikulturní múzácká sestava se tady setkala s ideálními adresáty. U dětí, které ovládají češtinu to bylo znát méně, ale dospělí byli unešeni.

Když Jacques zpíval africké písně, zjistili jsme, že Kléma, zdejší veteránka s ním konečně může mluvit v mateřštině a její hlasitý zpěv zněl nad celým naším sborem s obzvláštní naléhavostí a radostí.

Když odpoledně spustili arabské písně oba Ziriabáci, přidali se okamžitě Anas z Iráku a Said z Čečny, kteří nahradili chybějícího Haithama.

No a když spustila ruské písničky Taťjána tmavé děti sice pozornost dlouho neudržely, ale ostatní, zejména čečenské ženy jí doslova visely na rtech. Tentokrát jsme prostě přivezli navíc k naší běžné činnosti, navíc k otevřeným srdcím a myslím i vůni, řeč a melodie vzdáleného domova. To bylo o hodně víc než jsme se odvážili doufat.

Mělo to i stinné stránky. Např. Táňu Čečenky obklopily, svěřovaly se jí a prosili jí o pomoc, kterou jím nebyla schopna poskytnout, o přímluvu na úřadech, o místo pro padesátiletého zemědělce všeuměla atd. atp. I Jacques s Klémou měli nějaké tajnosti a přestrože se Jacques nesvěřoval, zdálo se, že se v jeho případě Kléma nějaké konkrétní pomoci dočkala. Anas se domluvil se Ziriabáky na budoucích kontaktech a ani Čečenky nesplakaly u Táni nad výdělkem a nějaký kontakt mezi nimi bude i nadále.

A děti, kvůli kterým i sem jezdíme? Byly velmi podobné jako ty v dětských domovech, jen měly po všem dění větší hlad. Kouzelníka i Toníčka s jeho Alíčkem málem umačkali, Tambolaka namokili zpívali s nadšením a vervou stejně jako Mezi horami a hranou verzi jsme museli opakovat tak dlouho, dokud se v rolích nevystřídaly. Závěrečné žonglování je zaujalo, ale bylo znát, že se s žonglérskými rekvizitami na rozdíl od dětí z „děcáků“ setkávají poprvé.

Skvělí byli všichni, ale jmenovat musím aspoň černou Terezu Olgu a Jonathana, to jsou děti Klémy, které v táboře prakticky vyrostly, Magometa, Bulata, šikmookou Jeanetu…vlastně bych musel jmenovat všechny, protože všechny múzy určitě kdysi líbaly a všichni byli perfektními partnery. Dík zaslouží i Martin, pedagog volného času, který s námi a se svými svěřenci trávil celý den. Při loučení jsme rozdali několik tašek oblečení a hraček. Ty jsme dostali pro zdejší děti od dětí z dětských domovů a tady udělaly velkou radost stejně jako oblečení od múzáků.

Škoda jen, že jsme z bezpečnostních důvodů nemohli natáčet a přiblížit vám atmosféru i obrazem. Stálo by to za to.

Návštěvníci/účastníci: Taťjana Čampulková, Renata Němečková + Žoli, Paul Merild, Jacques Moliba, Karel Navrátil, Toníček Novotný, Swetja, Ziriab (Marwan + Mouin); Jaroslav Krakonoš Bureš (řidič a zvukař)