uskutečněné akce

Do Unhoště jsme vyrazili skoro přesně po dvou letech… a tentokrát jsme zažívali skoro samá příjemná překvapení. Sice jsme museli na začátku odstranit pár nedorozumění, ale pak už to byla skoro pohádka. Ale ještě ta nedorozumění – vychovatelé si zpočátku mysleli, že jsme přijeli s nějakým představením pro malé děti a museli jsme je ujistit, že umíme pracovat i s většími a těžiště naší práce je právě v programech pro dospívající. Druhé nedorozumění spočívalo v domněnce, že chceme být s dětmi sami. Po rychlém odstranění těchto šumů jsme ale už mohli obdivovat pokroky, které tu od naší minulé návštěvy udělali s dětmi i energii a ochotu všech přítomných jít naplno do všeho, co jsme jim nabídli.

Tentokrát jsme se rozhodli „rozbít hlavní stan“ na „dvojce“ – tedy začít a to podstatné s dětmi prožít ve velkém obýváku skupiny 2. Protože se příchod větších dětí kvůli počátečnímu nedorozumění trochu táhl, začali jsme místo představováním rovnou zaklínáním hadů. Marwanova flétna přilákala hned 4 (Jakub, Martin, Jára a Honza) a když se k nim při repríze přidala i naše Monika v roli hadice, pokoj se rozsyčel a rozvlnil jedna radost.

Po příchodu větších slečen a kluků proběhlo i klasické představování. Za Marwana jsem slíbil arabskou kaligrafií nakreslená jména všech dětí i zájemců z řad vychovatelů, Toníček zahrál loutkovou mini pohádku o oslíčkových narozeninách, medvídkovi a dárku – letu balónem, já zahrál „Mezihorky, které jsme si taky hned pod režií Paula nazkoušeli, Marwan přidal pár arabských písní podbarvovaných mým bubnováním, oba jsme zabubnovali k dramatickému vtančení Moniky na chůdách, které děti ocenily nadšeným pištěním a spoustou dotazů. Bob už tu s námi byl potřetí, takže se všichni těšili na pomalování tváří a rukou a Paul pak opět spolehlivě vyrazil dech všem svými čáry, kouzly a zázraky. Před obědem jsme ještě vyběhli ven do paprsků slunce a předvedli dětem souboje ve woodkopfu, který je zaujal víc než ve většině jiných „děcáků“. Fandily outsiderovi Paulovi, ale větší práci mi dal s prknem na hlavě téměř tančící Marwan. Roli favorita jsem ovšem jakž takž zvládl i proti němu…a mohli jsme jít na oběd.

Protože se tu o víkendu vaří a jí na skupinách, děti si nás rozebraly a já byl s Čikitou hostem na jedničce. Stoloval jsem s budoucím kuchařem Honzou, malou Klárkou a strejdou Mílou. Obsluhovala nás všestranně talentovaná Nikola a svůj talent projevila i jako servírka. Od strejdy Míly jsem získal spoustu informací o tom, jak s dětmi jezdí pod širák a pod stany, jak spali pod skalním převisem, jezdí na vodu, ale taky jak s dětmi vyrábí příležitostně keramiku.

Honza projevil živý zájem o náš projekt PATRON, na který také přišla řeč, takže s panem ředitelem zkusím domluvit jeho zapojení. Malá Klárka se zajímala nejvíc i Čikitu.

Buřtguláš se na „jedničce“ povedl náramně, ale moučník, který nám – už opět na „dvojce“ - ke kafi naservírovala jeho tvůrkyně „teta“ Julie byl nedostižný!

To už se ale znovu scházely natěšené děti k další porci múzování. Načal je Paul, tentokrát v roli zpěváka a režiséra morytátu o hyenách, který doprovázel sám na ukulele. Mrtvol se na podlahu – hřbitov -položilo ochotně víc než se vešlo. Erik hrál bezvadně vrzající dveře, Klárka malou hyenu, Monika olupovače mrtvol a teta Jitka hyení maminku. Představení to bylo živé, včetně jásajících mrtvol. Mezi hraním Marwan psal arabsky jména všem zájemcům na čtvrtky, které sotva stačily. Toníček přidal pohádku o Karkulce, která měla sice obvyklý děj, ale hadrová loutka vlka, který si cpal do chřtánu karkulku a babičku, dalo představení nový a velmi veselý rozměr. Dialog ovečky a malilinkaťoulinkatého medvídka roztřásl bránice všem. Pak nás ale už slunce a děti těšící se na chůdy prkn, bubnování a další atrakce vyhnaly ven.

Marwan vedl bubenickou dílnu v přívětivém altánku, Monika s asistujícím Toníčkem učila zájemce chůzi na chůdách u lavičky, já s Paulem jsme vedli woodkopfový workshop na zámkové dlažbě a u Bobových štětců se střídavě děti i tety proměňovali v zářivé bytosti. Ta záře ale šla hlavně zevnitř a nadšení i zápal všech h byly skutečně nebývalé. I malí lotříci Ládík a Davídkem byli ukáznění, nebo aspoň ukáznitelní. Mne osobně nadchnul svou pílí a talentem (nejen) k woodkopfu Martin, ale těch talentů tu bylo o hodně víc.

Nejpřekvapivější pro nás byl fakt, že měli všichni výdrž, tedy něco, co v děcácích potkáváme jen zřídka. Protože čas nelze zastavit ani při nejúchvatnějších dějích, vrátili jsme se na „dvojku“ ukončit návštěvu velkým finále. Děti si hlasitě vyžádaly oficiální premiéru Mezihorek, v níž se potvrdila jejich dobrá paměť i nadšení ze společného múzování. Paul pak vytáhl další porci kouzel, do níž jsem si coby principál dovolil vložit veselá kouzla Toníčkova s kouzelným kloboukem i minipitbulem Alíčkem, s kterým si děti dávaly páku o sto šest. Závěrečná série kouzel vyvrcholila bodnou ranou. Nemířila na nikoho z přítomných, ale poslepu do karty, kterou Paul rázně přibodl k prknu. Touto překvapivou a úžasem nás všech provázenou tečkou skončilo múzování, ale před odjezdem nastalo ještě bouřlivé a oboustranně jakoby nedobrovolné loučení. Třeba se ale letos potkáme aspoň s některými dětmi z Unhoště na dračích lodích a s Honzou v projektu Patron.

A na návrat do Unhošti se budeme tentokrát těšit ještě víc než dosud.

Za všechny múzáky
Karel - principál

Návštěvníci/účastníci: Monika Bajerová, Antonín „Toníček“ Novotný, Bob Hochman, Karel Navrátil + Čikita, Marwan Alsolaiman, Paul Merild a Jiří CAJS Černý