uskutečněné akce

Do Unhoště jsme vyrazili v notně pozměněné sestavě bez žen, bez tanečníků…a bez řidiče. Tedy bez obvyklého řidiče Krakonoše, který byl nečekanou sněhovou nadílkou donucen tento výjezd vynechat a věnovat se odstraňování sněžné spousty. Naštěstí má Jirka Kunecký bohaté zkušenosti s řízením velkých aut, takže nás do Unhoště bezpečně dovezl.

V dětském domově sousedícím s domovem seniorů o nás sice věděli, už pro nás dokonce připravovali oběd, ale domluvit se na tom, jak bude naše návštěva probíhat, vůbec nebylo jednoduché. Vypadalo to, jako bychom tu byli poprvé a nikdo o tom, jak Múzy pracují s dětmi, nic nevěděl. A to prosím patří zdejší „děcák“ spolu se svým předchůdcem v Sazené u Múz k domovům nejnavštěvovanějším. Pravda však je, že jediný z přítomných, kdo naši návštěvu už zažil, byla teta Zlatka, která také tentokrát byla přítomna většině aktivit, které jsme s dětmi po celý den provozovali.

Po počátečních rozpacích, hledání klíčů, vhodného místa a opakovaném vysvětlování, že jsme přijeli za všemi dětmi a ne jen za mrňousky, jsme se usadili v prázdných prostorách čtvrté, neobydlené skupiny a když dorazila i skupinka větších dětí, mohli jsme zahájit představování. Trochu nám ho narušoval permanentní rušič Ládík, který sem přišel nedávno a kromě extrémní hyperaktivity trpí i cystickou fibrózou, takže péče o něj opravdu není jednoduchá. I přes jeho permanentní výkřiky ovšem úžas nad Řeziho žonglérskými kousky ovládl všechny a Paulovy čarodějné kousky údiv ještě vystupňovaly. Jirka s akordeonem podpořeným mou kytarou pak děti trochu rozparádil latinou Amigo, ale přesto že bylo vidět, jak i s většími dětmi muzika šije, úplně se stydlivosti a rozpaků ještě nezbavili. Další várka kouzel roztavila zbývající vrstvičku ledu, a když jsme po Mezihorkách a představení Boba odcházeli na brzký oběd (také kvůli Láďově chorobě), bylo zřejmé, že odpoledně už pojede ve stejně sdílné atmosféře, na jakou jsme zvyklí z jiných návštěv. Dopoledne si dosyta a bez zábran užívali všichni prckové, kterých tu bylo asi patnáct a také strejda Marin a teta Zlatka, Ti všichni s námi zpívali a řádili o sto šest.

Na oběd na druhou skupinu nás dovedl Šimon, a čekání jsme si krátili povídáním s dětmi i sledováním Jany, pomáhající zručně tetě Míle s přípravami oběda. A čekání se vyplatilo. Jak polévka, zapečené brambory a masem a těstíčkem byly skvělé, stejně jako posezení u stolu s dětmi i následná káva. Tu jsme ale museli vypít rychle, protože už pro nás přišly další děti a vyžadovaly pokračování múzování. Po obědě jsem dal k lepšímu pohádku o zajíci a Hyeně, kterou tematicky doplnil Paulův divadelně zpracovaný morytát o hřbitovním lupiči a hyenách. To už byly všechny zábrany ty tam. Teta Zlatka jako lupič, Šimon coby vrzající dveře, hyena Martínek i hyení maminka Verunka, stejně jako všechny ležící mrtvoly byli skvělí.

Další porci kouzel trochu narušila teta, která přijela před okna se čtyřkolkou a nabídla dětem svezení. O pozornost větších, kterých se nabídka týkala, jsme pak museli bojovat nanovo. Nebyl to sice úmysl, ale sabotážní efekt byl stejný. :-(

Nakonec to ale dopadlo dobře. Zájem „puberťáků“ totiž vyvolal festival Out Of Home, který jsme sem krom jiného přijeli propagovat. Když jsem jim vylíčil, co všechno je 25. května v Praze čeká, nadchli se, a když jsem jim navíc jako cenu taneční soutěže slíbil tričko se znakem festivalu, daly se dívky chtě do příprav. Kluky zase zaujal woodkopf a vidina, že by se po pár měsících tréninku mohli dostat na 8. mistrovství světa.

K našemu překvapení děti nevěděly, že kurzy zumby, na které s chutí už dva roky chodí, jsme jim zprostředkovali také my - přesněji naše korálková lektorka Darí. Nevadí, podstatný je efekt a ten stojí za to! Děvčata předváděla sestavu zumby s velkou chutí, ale protože bylo jen jedno tričko, shodli jsme se, že si ho zaslouží jediná opravdová tanečnice mezi nimi - Bára. Ta ze všech nejlíp cítila a vyjadřovala rytmus a charakter hudby. Ostatní se ovšem nemusí rmoutit, protože teta Zlatka je přihlásí na festival OOH a tam si mohou zasloužit trička také. :-(

V posilovně, kde se odehrál soutěžní taneček, probíhala také žonglérská dílna a kurz woodkopfu, kde si zaslouží jmenovat zejména velmi talentovaná Anička, ale i další nadějný kebuláč Jára. Nadšených kandidátů tohoto sportu, ale i žonglování, tu ovšem bylo mnohem víc. Ještě je třeba zmínit Jirkovu bubenickou dílnu, která odpoledne proběhla také v prostorách posilovny.

Zatím Bob na „čtyřce“ řádil na obličejích a pažích dětí i tet, a když jsme se k němu vrátili z posilovny, pomaloval i mne. S jeho malbami na čele a tvářích jsem pak odehrál i večerní koncert s kapelou v dejvické Nádražce, ale to už je jiný příběh.

Z Unhoště jsme se vraceli po vřelém rozloučení a s pocitem, že jsme tu udělali kus dobré práce a zasadili pár semínek do úrodné půdy dětských duší.

Z navštíveného domova, přesněji z budovy tohoto domova jsme ovšem moc dobrý dojem neměli. Velký, předimenzovaný barák s provozně náročnými mrtvými prostorami, který konceptu rodinných dětských domovů spíš škodí, než pomáhá. Budeme držet palce všem jeho obyvatelům i vychovatelům, aby se s architektonickým hendikepem porvali co nejlépe!

Karel, múzí principál

Návštěvníci/účastníci: Bob Hochman, Jirka Kunecký, Paul Merild, Karel Navrátil + Dixi a Tomáš ŘEZI Řezáč