uskutečněné akce

Do Sazené jsme se vraceli trochu provinile, protože od našeho slibu brzkého návratu už uplynulo skoro 15 měsíců. Naštěstí nám to nikdo nevyčítal. Vychovatelé se trochu obměnili stejně jako děti, mladá maminka Žaneta s dcerou Kamilkou je v domově na půl cesty, talentovaný muzikant Milan se dostal pro řadu kázeňských přestupků do výchovného ústavu. Většina našich známých tu ovšem zůstala.

Začali jsme v obytném domě, kde kouzelník předvedl několik triků a Dana Vacková zahrála dětem i tetě Katce kousek své Šamanky Manky. Pak jsme si mysleli, že příprava aparatury už může být u konce a přesunuli jsme se do budovy obecního úřadu, kde na nás kromě Bengas čekala špatná akustika v něčem mezi tělocvičnou a hernou, jídelna a v kuchyni paní kuchařka s pomáhající vnučkou.

Při přesunu mezi budovami samozřejmě Dixina předvedla pár svých stromových kousků a pak už přišla řada na Bengas. Problém ovšem nebyl jen s akustikou, ale také s tím, že zdejší větší děti byly jako při našich předchozích návštěvách zaražené. Muziku vnímaly, ale nějak na nich nebyla znát radost ze života. Jen těm, kterým bylo kolem deseti se něco takového zračilo v očích i v úsměvech kolem úst.

Do oběda jsme si vyzkoušeli bubnování, Bengas dělali co mohli, ale nejvíc zabíraly kouzla. K jejich sledování přizval Karel z kuchyně i paní kuchařku a tak jsme se s magií přenesli i přes nakyslé tváře puberťáků ke společnému stolování.

Při obědě jsme si s dětmi povídali a vlastně se už těm nenaloženým tvářím ani nedivili.
Když si představím život ve vesnici, kde se nic moc neděje a z níž se po celý týden kromě cesta do a ze školy nehnu, taky mne přechází smích. Navíc se i do té vesnice některé děti dostanou jen na hodinovou vycházku. A za hodinu se toho tady moc stihnout nedá. Běhemn oběda se nám ovšem zjevil příslib jara. Na kytce zvané vánoční hvězda se objevila živá beruška. Ano. V únoru v Sazené slunéčko sedmitečné!

Posíleni poslem jara a nezlomeni pochmurnými představami jsme se po obědě vydali na obhlídku dětských pokojů a tam si představu zdejšího života trochu vylepšili. Pokoje mají děti pěkné, rekonstruované a světlé, prostoru tu mají víc, než ve většině domovů, které navštěvujeme. Ono jich tu je také jen 15 při skoro dvojnásobné lůžkové kapacitě domova. Mají tu k dispozici 6 počítačů + 1 obstarožní notebook, fotbálek, DVD s televizí a celkem bohatý sortiment her. Deskových i počítačových. A že se věnují i kultuře nám dokázala po obědě Simona. Zazpívala nám několik písní, s nimiž bude vystupovat na Nejmilejším koncertu. Jako správná „hvězda“ se ke zpívání nechala pořádně přemlouvat. Simona, které múzy Jana a Maruška posledně pomáhaly s učením se puberťácké nakyslosti vymykala. Smála se, žertovala a hýřila energií stejně jako menší děti. Tahle energie se během odpoledne přenesla i na větší děvčata a do improvizovaných hereckých etud, které vedla Dana a v nichž dominoval zejména Vojta, se už zapojovali skoro všichni, kromě obou Tomášů, kteří vytvořili celkem malebný dvojblok pasivity. Alena s Erikou a Andreou byli bohyněmi a princeznami, Vojta hrál jednou prince a pak líného Honzu a Martin se stal Paridem.

Bengas doprovázeli kouzelníka, ten zahrál i jednu svou písničku, nechyběla ani Mezi horami v podání Karla, kterému tentokrát v kánonu odpovídala Simona a nakonec jsme si zkusili pod vedením Paula i levitaci. Opět jsme nevěřili vlastním smyslům a když se kouzelník vyprostil z provazů a ze svěrací kazajky, vyprostili jsme se všichni i z té divné nenálady v níž tu děti žijí. Aspoň na pár hodin.

Do příště jim budeme držet palce nejen v tom aby jim úsměvy na tvářích vydržely co nejdéle, ale i v tom, aby se na Krajském úřadě našly peníze na novou budovu, která by byla blíž nějakému městu a umožnila dětem život místo přežívání.

Návštěvníci/účastníci: Dana Vacková, BENGAS (Miguel, Radek, Martin, Robert), Paul Merild, Karel Navrátil + Dixi; Jarda Krakonoš Bureš