Návrat do Nechanic byl tentokrát ve znamení sněhu. Na bílé silnice se nás vydalo víc než je obvyklé a měli jsme proto i trochu problém s prostorem, kde se návštěva konala. Nakonec jsme se vměstnali do jednoho z tzv. obývacích pokojů a holdování múzám mohlo začít.
Protože jsme dětem přivezli bubny nakoupené za peníze vybrané při minulé návštěvě, začátek byl ve znamení zběsilých rytmů a tance. Ten vyprovokoval a sám předváděl František Kostlán. Otázka na to jak vlastně múzy vypadají vyprovokovala děti k malování svých představ, ve kterém jim pomáhal Honza Polívka. Muzikanti z Piosenek nezůstali pozadu a svými písničkami dotvářeli lehce chaotickou, ale múzami beze zbytku prostoupenou atmosféru. Ještě před obědem se začaly rodit i texty zbrusu nových písní.
Stěhování do větší kulturní místnosti zbrzdil nejdřív nepřítomný pan zástupce ředitele, později na půl hodiny ztracený „Krakonoš“. Přes ztracenou dynamiku se po oživení aparatury podařilo děti opět „nažhavit“. Martin vedl improvizovanou hudební školu…a pak došlo na koncert. Věrka zahrála smutnou píseň o kačence se zlomeným křídlem a pak už Piosenki s aparaturou dětské obecenstvo nažhavily. Text Pavla a Mariana zhudebnil jak František tak Karel, ale nedostatek času byl na obou melodiích trochu znát.
Kvůli časovému manku se tentokrát nedostalo ani na vlastní produkce dětí. To byl asi největší kaz této návštěvy. Loučení bylo jako obvykle těžší pro návštěvníky než pro děti. Ty nám ovšem ještě ten den večer telefonovaly a žadonily o to, abychom se vrátili brzo. Slibujeme.
Návštěvníci/účastníci: Věrka Slunéčková, Šárka, Lenka a Petr Vopelkovi, Veronika a František Kostlánovi, Petra Rožnovská, Martin Geberle, Filip Gut, Karel Navrátil,Matěj Ptaszek a Jan Polívka. Volant a kameru obsluhoval Jaroslav „Krakonoš“ Bureš