uskutečněné akce

Nejvíc se tancuje v Jedličkově ústavu. To je jen zdánlivě paradoxní poznatek, s nímž jsme odjížděli ze třetího setkání s libereckými klienty tohoto zařízení. Tomu předcházela ovšem řada hodin radosti i dramat. Dramatem byla zejména zastávka na cestě do Liberce, při níž se nám ztratili všichni tři psí kamarádi při honbě za houfem zajíců. Po jejich návratu už bylo vše jen a jen příjemné. Nebloudili jsme a v Jedličkově ústavu nás přivítali skvěle. Dopoledne jsme na pavilonu E prošli všechny byty od střechy po přízemí a v každém jsme si s dětmi zazpívali, domluvili se s nimi na odpoledním múzování a kouzelník jim předvedl něco ze svých čar. Děti nás vítaly nadšeně, zapojovaly se do zpěvu i čarování a např. malý Martin zpíval tak brilantně, že se s ním Karel domluvil na pozdější společné produkci na mikrofony. Po všech bytech nás doprovázeli i naši psíci. Jen na jednom patře museli čekat venku. Eliška totiž měla panickou hrůzu ze psů.

Obědvali jsme v jednom z bytů a v průběhu oběda jsme tentokrát rozprávěli spíš se zdejšími tetami. Po obědě jsme se všichni pomalu pěšky přesunuli na pavilon F, kde už jsme byli loni na jaře s kapelou Kinga George. Tady ke slovu přišli i Jana Fabiánová s Vojtěchem Eckertem, kteří děti, vychovatelky i nás ostatní roztancovali. Tomu ovšem předcházelo obligátní herecké provedení písně Mezi horami. Zdejší děti doháněly zdravotní handicapy s nadšením a animace se proměnila ve svátek. Hlavní pěveckou hvězdou byl malý Martin, ale skvělí byli i všichni ostatní. Gabriel, kterému tu říkali Gábina hrál brilantně Janíčka, Robin, největší exhibicionista a vyznavač soutěží byl skvělý jelen Tereza byla střelcem, který se schovával za lipkou Martou, prostě všichni se proměnili v herce.

Po písničce potřeboval kouzelník ještě chvíli na přípravu, takže se pustil David s Karlovou nedokonalou pomocí do bubenické exhibice. Ta se proměnila díky Martinovi v další a nutno říci, že asi nejlepší verzi Mezi horami.

Paul Merild měl v Liberci snad nejvděčnější publikum ze všech dosavadních návštěv a bylo to znát i na ochotě malých asistentů. Navíc se tentokrát nenašel žádný nevěřící Tomáš.

Stejně nadšení byli i herci Věrkou Slunéčkovou režírované dramatizované arabské pohádky o kouzelné kozičce. Hlas kozičce propůjčila naše novicka Hanka Kusnjerová, ale ve výkonech za ní nezaostávaly ani děti. Michal, který četl Kajsúna i další. Vychovatelka Maruška navíc skvěle zahrála stařenu pronásledovanou vzteklým psem. Pohádka byla skvělá i proto, jak autenticky se o orientálně laděný hudební doprovod postaral Vojtěch na klávesy.

Největším dojmem ovšem zase na všechny zapůsobil tanec. Jana našla dobrou protiváhu v Hance, která své pohybové nadání uměla skvěle prodat i při tanci s vozíčkáři, ale tancovali jsme všichni a nadšení z pohybu dětí, které jsou zásahem osudu pohybově velmi omezené bylo nejen nakažlivé. Stalo se i podnětem k zamyšlení pro nás ostatní. Nezanedbáváme dar kterého se nám dostalo? Věnujeme pohybu a radosti, kterou přináší dost času?

To jsme se ovšem dostali mimo liberecký Jedličkův ústav. Tam jsme se v sobotu systematicky věnovali i Elišce a jejímu strachu z pejsků. No a i na tomhle poli jsme docílili úspěchů. Z počáteční hysterické hrůzy se vyvinula zvědavost, přerůstající v neodolatelnou chuť sáhnout si na ouško, tlapku či bříško psa. Elišku jsme sice trvale strachu ze psů nezbavili, stejně jako jsme nezbavili ostatní děti jejich postižení, ale prožili jsme společně krásný den a zažili takovou porci radosti, jakou by nám leckdo mohl závidět. Dík patří dětem stejně jako jejich obětavým „tetám“.

Návštěvníci/účastníci: Jana Fabiánová + Uschi, Hana g Kusnjerová, Věra Slunéčková + Filip Hučín + pes Vojta, Vojtěch Eckert, Paul Merild, Karel Navrátil + Dixi; Jaroslav Krakonoš Bureš