Po překvapivém úspěchu vernisáže jsme se trochu obávali další aukce v Portheimce skryté lešením, za nímž bylo a je nalezení vchodu do galerie D značným rébusem. Propagace něčeho, co je tak důkladně ukryté, je takřka nemožná. A ukázalo se, že i ti, kdo věděli o akci se museli telefonicky dotazovat na to kudy se dostat dovnitř. Naštěstí tu byli Saša a Koťátko Niklíčkovi, záruka dobré muziky a stejně dobré nálady. I jejich přátelé a dalších pár hostů se postarali o vřelý průběh večera. Navíc se k dražitelům na místě přidali i ti „na telefonu“, v tomto případě ti, kteří si objednali dražení se stanoveným cenovým stropem prostřednictvím SMS.
K příjemnému večeru je tak možno přičíst i příjemný výsledem aukce. Za aukci při vernisáži můžeme vyjet do DD 6x, druhá aukce přinesla prostředky na tři výjezdy múzáků za dětmi...
V krnském dětském domově jsme tentokrát byli už po jedenácté. Nejdříve jsme se nemohli do DD dostat, brána byla zavřená, zvonek žádný, takže jsem musel volat panu řediteli. Ten nás uklidnil, že opravdu jsme očekáváni, a po chvilce přišel otevřít sympatický vychovatel a když se pak našel ovladač brány, vše už šlo jak po drátkách. Tentokrát nás nikdo nechtěl hnát do akusticky katastrofální jídelny a usadili jsme se ve velmi přívětivém obýváku jedné z rodinných skupin. Domov sídlí v několika luxusních patrových domcích a děti tu jsou materiálně zajištěny nadstandardně. Problém je odlehlost areálu, výhodou naopak relativní blízkost Škodovky, kde nachází většina zde dorůstajících chlapců zaměstnání a je jim často zajištěno i bydlení...
Do boleslavského dětského domova jezdíme rádi a často. Pamatujeme nejen obměnu dětí, ale i vedení a „tet“. I s těmi současnými ovšem už jsme staří známí. Uvědomil jsem si to zejména při povídání s vytáhlou Klárou, kterou si pamatuju už od velikosti špunta. Byly tu samozřejmě i děti, které nás zažily poprvé. Všem ale po celou naši návštěvu svítily oči radostí a vděčně se vrhaly do všeho, co jsme nabízeli.
Rejstřík múzování vycházel z osvědčených čísel, takže Marwanovo ulítlé představování múzáků jsme prokládali písničkami, ty střídala kouzla, tanec i dramatizace dalších písniček...
Pár hodin před zahájením výstavy na mne začala pršet smršť omluv za neúčast. Omluvily se hostesky, někteří autoři, zástupci radnice a několik původně oznámených zájemců o obrazy. To ovšem byl první a jediný mráček. Následovala už jen příjemná překvapení a atmosféra v duchu vzájemnosti.
Vernisáž navštívila čtveřice autorů vystavených děl a trojice z nich se stala i dražiteli. Ivan Bukovský musel odejít dřív, než jsem ho mohl požádat o pár slov k vystaveným dílům, ale Linda Glanc, Vladimír Kiseljov a Jiří Primas ochotně o svých dílech hovořili...
V DD Přestavlky bývá vždy veselo a živo. To, co jsme tam zažili tentokrát ovšem předčilo všechny zážitky předchozí. Počet dětí (46) a jejich věková skladba byly nebývalé. Na začátku jsme navíc museli (neradi) zbořit představu “tet”, že budeme s dětmi pracovat v hale, kde by nám ovšem nádražní akustika zničila hlasivky a děti by nám stejně nerozuměly. Během chvilky jsme se ale domluvili a pak, v sále, už to šlo. A místní banda dětí nám šla ve všem vděčně a nadšeně naproti. Hodně k tomu přispěla Alžběta, která děti od počátku nadchla svou energií i umem práce s hlasem svým i s aktivizačním zapojením hlasů a těl dětí...
I do DD Racek jsme vyslali korálkáře Darí s Milanem jako předvoj a s hlavní partou přijeli asi půl hodiny po nich. Trochu nás překvapila současná věková skladba dětí. Ze dvaceti šesti byla velká většina dětí z prvního stupně a mladších. Trochu to omezilo Michala coby lektora chůdaření, protože jen asi osm dětí dostatečně dorostlo tak, aby si chůzi na chůdách mohli zkusit. To ale notně předbíhám.
Po příjezdu nás vítaly děti okorálkované a nadšené i natěšené. Jen hodně vervní přízeň tří hyperaktivních mrňat projevovaná Pídě mne trochu vystrašila. Ale obavy byly zbytečné i ti tři raubíři se směrem k Pídě zklidnili a nadšeně se oddávali všemu, co jsme jim nabízeli. A nebylo toho málo...
V DD Pepa se dvoufázový příjezd múzáků opět osvědčil. Předvoj - Dari, Milan a Bob, byl dětmi vřele uvítán a mohl se jim věnovat ve větším klidu, než když přijíždíme všichni najednou. Nerozptýlené děti si navíc korálkování a facepainting také užívaly soustředěněji. Uvidíme, jestli to bude fungovat podobně i příští týden v DD Racek.
Náš hlavní repertoár v Lazci byl obdobný jako v Dubenci, ale s jinými dětmi je vždy trochu jiná i energie společného múzování. Ovšem i tady nám děti ve všem radostně vycházely vstříc a ani zde jsme nenarazili na žádného zpruzelého “zíváka”...
Kvůli bloudění hlavní party způsobenému přestavbami kruhových objezdů, nadjezdů a zákazů vjezdu matoucích google navigaci, jsme přišli na náramně užitečnou dramaturgickou inovaci (Ta věta byla dlouhá skoro jako to bloudění).
Abychom neměli velké zpoždění, poslal jsem k dětem napřed Darí s Milanem, kteří jeli po vlastní ose … a asi to tak budeme dělat častěji. Děti, nerozptylované řáděním nás ostatních, se věnovaly korálkování daleko soustředěněji, než jindy a když asi po půlhodině dorazil hlavní voj, byli už všichni ozdobeni vlastnoručně vyrobenými náramky a náhrdelníky...
Do Let(ů) jezdíme rádi a celkem často. Nejen proto, že je pro nás tento „domov“ nedaleko, ale i proto, že nás tu mají a vítají rádi.
Tentokrát byl počet návštěvníků a hostů skoro vyrovnaný, což však rozhodně nebylo ke škodě! Mohli jsme se dětem věnovat soustředěněji a individuálně. Ke slovu i tentokrát přišly Mezihorky, které s dětmi animujeme už 21 let a snad se pokusíme brzo najít nějakou plnohodnotnou náhradu. Děti si s chutí lámaly hlavy s Lenkou, žasly nad kousky Michalových loutkových přátel Skeletýny, Čurbese a Gaspara a samozřejmě i nad Paulovými kouzly...
Už po patnácté vyrazily děti z dětských domovů s Múzami a múzáky na akci Na dračích lodích k létu, i tentokrát objednali zřejmě Rotaryáni a Klimberovi ideální počasí, i tentokrát vše klapalo jak pověstné švýcarské hodinky. I když se na poslední chvíli omluvily děti z České Kamenice a tři múzáčtí dobrovolníci, nebylo to nijak znát a na konci akce nebyl nikdo, z koho by nesálala radost a nadšení. Jedinou vadou na kráse snad bylo to, že se nikomu z četných fotících nepodařilo zaznamenat chůzi na chůdách, které se pod vedením lektora Michala odvážilo učit několik děvčat. Totéž platí o lekcích práskání bičem Indiana Jonese, jemuž učila Lenka Olivie. A osamocená, u stromu opřená zůstala tentokrát woodkopfová prkna.,,