echo

Posedávám v křesle a poslouchám zvuky noční ulice. Hrníček čaje se leskne světlem pouliční lampy. Jsem zas ve svém bytu. Po třech dnech. Budkov, Jemnice, Telč. Tři různé domovy a spousta dětí, jejich úsměvů, povyku, pátravých pohledů, pobíhání, ševelení, štěbetání... Je neobyčejně těžké ty tři dny uchopit do pár řádek. V srdci se to mele a hněte. Stovky obrázků a fotografií vystrkují své růžky. Tu na mě kouká Staník, pátravě tlapká po malém fotoaparátu, aby si vyfotil obrázek.

Pak se myšlenky stočí na Dixi, naší milou souputnici, občas zmoženou únavou až na kost…

A loučení vždy bylo tak těžké. Ve vzduchu zůstává spousta nevyřčených věcí. Odtrhávání, odlepování, odervání… Pár posledních vět: „a Richarde, hlavně hraj! Fakt ti to jde…“ a nebo „ člověče, vždyť ty se nebojíš vejšek! No tak dělej výškovky…“ (To když jsme se s Mirkem bavili o práci. V úterý mu totiž bude 18.

Vašek Drábek
kapelník skupiny PIOSENKI