echo

Občanské sdružení Múzy dětem od loňska organizuje návštěvy umělců v dětských domovech. Mezi nimi je i divadelník Pavel Kočí, který nyní osudy opuštěných dětí ztvárnil do osmi příběhů knihy Odložené životy.

Vstoupil tak na tenký led. Líčené události (týrání dětí, sebevražda matky, znásilnění dívky vlastním otcem) a osudy bývají doménou černých kronik i sentimentální literatury.První čteme, abychom se báli či pozvedli obočí, druhé, abychom se dojali, a obojí, abychom se ujistili o vlastním štěstí. Kočího kniha mezi úskalími senzace a kýče neproplouvá bez nehod, ale neuvízla na nich.

Autor prokázal smysl pro silný (až hororový) námět, situaci či obraz: pětiletá holčička, která tráví tři dny v domě sama s oběšenou maminkou, s níž si povídá a nosí jí jídlo; bratr a sestra, kteří bydlí s násilnickou matkou alkoholičkou a mají "pokojíčky" se stěnami z papundeklu.

Přesvědčivý bývá, když líčí reakce, prožívání a většinou i řeč dětí (např. když desetiletý kluk zahájí konverzaci s vypravěčem otázkou: Souložíš?).Jeho nedospělí-dospělí jsou však odpudiví nejen jako charaktery, ale někdy i jako postavy (těžkopádné mi připadají zejména jejich vnitřní monology, např. v povídce o napraveném otci rockerovi).

Ztvárnění lze místy vytknout i přepjatý slovník, mnohomluvnost (vypravěč někdy zbytečně komentuje a mudruje, např.: Život není Bible) a nezřízenost při užívání a střídání vypravěčských postupů. Jako by autor nespoléhal na výmluvnost faktů a detailů, které dokáže výborně odpozorovat a na nichž lze postavit celé vyprávění. Příkladem jsou Klíče do nebe, příběh nejobyčejnější, bez efektů, a přitom z nejzdařilejších.

V Odložených životech tedy leccos přečuhuje, zdaleka však nejde o knihu, proti níž cosi namítáme, protože v ní vlastně není nic. Naopak. Lze najít stovky uhlazenějších knížek, jejichž zbytečnost vedle této jen vynikne. Navzdory vší strakatosti a nekázni tu nechybí nejen dobrý úmysl, ale ani jádro prožitku a sdělení.