echo

Nečekaně očistně působí na čtenáře útlá sbírka povídek Pavla Kočího Odložené životy.

Pražský loutkař a principál divadla U Panáků v ní ztvárnil osudy osamělých a nemilovaných dětí, které mu svěřily při návštěvách jeho divadla v dětských domovech. Události příběhů vytvářejí kaleidoskop, v němž se střídá dětská touha po štěstí s obrazy nepochopitelné bezohlednosti a zvrhlosti rodičů-monster. Kočí ale i v těch nejsmutnějších chvílích oživuje především to první a zločiny ukotvil jen obecně. Provází je alkohol, chudoba a nuda velkoměsta. Otisky této trojice ve vyprávění jsou jedním z kladů debutu.

Některé povídky jsou opravdu velmi černé, avšak autor nemá potřebu šokovat. Šetří nás. V hororových scénách trýznění či znásilnění dítěte netíhne k naturalistickému popisu a vždy směřuje ke světlému bodu, skulině, kterou malí hrdinové dříve či později uniknou. Rekonstruuje kritické situace tak, aby překlenul šrámy v dětské paměti pomocí fantazie a hry. Spojuje při tom citlivě přímočarost dětských promluv a vnitřních monologů s hořce ironickými komentáři zevšednělých potřeb dospělých.

Všemi povídkami prochází autorovo alter ego, nesmělý principál naslouchající nakrátko zdůvěrnělému dítěti, a jakoby mimoděk hraje roli nenápadného psychoterapeuta - v mluvě lékařů i potřebných dětí "cvokaře".

Právě on propůjčuje smutným příběhům ten druh křehké fatality, který se rodí ze zmaru neustále syceného nadějí.

Pavel Kočí chtěl zahlédnout alespoň část z toho, co se odehrává v mysli nešťastného dítěte. Je absurdní posuzovat, zda se mu to povedlo. Jisté je jedno, v Odložených životech oprášil ležáky moderní doby - pokoru, soucit a empatii.

Hana Lundiaková

Převzato ze serveru iHned.cz