echo

Zúčastnil jsem se jednoho výjezdu do dětského domova v květnu 2003 do Solenic (nebo Solenice?) a výročního koncertu 2.4.2004 v Akropoli. Dost málo na to, abych mohl říct, že jsem na vlastní kůži pocítil, co celá činnost Múz dětem obnáší. Dětský domov dětem rodinu nenahradí, může se k tomu jen přiblížit.

Když jsme tam účinkovali tak, že si děti na nás a na naše nástroje a zařízení mohli „sáhnout“, že se k nám aktivně připojily, že s námi zpívaly, samy předvedly, co umí, snad jsme se společně k jakési rodinné atmosféře trochu přiblížili.

Když jsme s nimi poobědvali, když nám ukázaly, jak bydlí, s čím si hrají, s čím pracují, když si s námi mohly podebatovat o tom, co dělají a o tom, co děláme my, když jsme jim mohli v něčem případně poradit, snad to mohlo mít alespoň nepatrný vliv na to, aby se jim trochu rozšířil obzor, snad na to budou někdy vzpomínat, když se budou muset potýkat s různými životními situacemi. Snad se dětem i ty písničky líbily.

Ale co já považuji v životě za moc důležité je určitá radost z tvoření, že nevadí, že něco podobného již vytvořili jiní, že třeba i tu písničku si může člověk sám udělat, ale hlavně, že to není jen písnička, co se dá tvořit, že tvořivost se dá přenést i jinam a je to v silách každého. Sám bych něco takového předat v místech tak potřebných, jako jsou dětské domovy, nedokázal, snad by mě to ani nenapadlo. S Múzami dětem jsem měl možnost se o to pokusit. Jsem moc rád, že jsem byl k něčemu takovému přizván.

Jakub Noha