echo

Výpověď jednoho z patronů o setkávání s jeho svěřencem, jak vyšla v respektu č.45:

Tenké filmové plátno mezi snem a realitou protrhl pronikavý křik racků, z něhož se vyklubalo neúprosné zvonění budíku. Zamžourám na datumku – podzim už nervózně přešlapuje ve dveřích a podává si ruce s bábami a indiány.
Dnešní den má prolínání ve štítu. Na odpoledne mám domluvené setkání s Martinem, klukem z dětského domova. Za pár měsíců ho čeká život venku. Nejsem psychoterapeut ani sociální pracovník. Jsem Martinův patron, parťák, který život venku tak trochu ztělesňuje. V lidské, nepřikrášlené podobě.

Políbím přítelkyni a tříměsíčního syna. Jeho úsměv by rozsvítil vánoční stromky v celé čtvrti. S tou energií si hravě vystačím na celý den.

Do práce to mám pěkně z kopce, cesta mi na koloběžce rychle uteče. Zaměstnavatel mi vyšel vstříc a souhlasil s tím, že dnes odejdu o něco dříve. Vše jde jako po drátkách. Ve dvě hodiny odpoledne už si klestím cestu rozkopaným městem směrem k nádraží. Na Martina je při srazech spoleh, termíny i místa schůzek dodržuje. Jen mobil nemá, tak se musíme spoléhat také na přesnost spojů i srozumitelnost vzájemné domluvy.

Klaplo to. Je tu, i s neodmyslitelnou igráčkovskou kšiltovkou, bez které by hip hop nebyl hip hopem. Pozdravíme se normálně, potřesením rukou. Po dvou letních měsících, kdy nám setkání z praktických důvodů nevycházelo, se rádi vidíme. A máme si co říct.

Na dnešek jsme neplánovali nic akčního. Vyrazíme podél řeky a probíráme, co je nového. Potěšilo mě, že měl Martin v létě brigádu. Holku má novou, nad rozchodem s bývalou sice mávne rukou, ale nejde přehlédnout, že jde spíš o techniku, jak se se ztrátou vyrovnat.

Dělá mi radost, jak přirozeně se bavíme. Oproti počátečním rozpakům, když jsme se před několika měsíci v rámci projektu Patron poprvé setkali, je to veliký posun. Přece jen jde o uměle vytvořený vztah. Příliš silné pouto by bylo spíše na překážku. Mým úkolem není nahrazovat chybějící rodinné vazby nebo city. Je to prostší, než se zdá – být sám sebou. Chlap, který stojí na vlastních nohou, má své povinnosti, zájmy, ale také slabosti a problémy, které řeší. Žádný pohádkový strýček.

Tak! Tady někde je ukrytá keška! Zahajujeme s Martinem boj o krabičku. Sleduji navigaci na mobilu a nahlas hlásím směr a počet metrů do cíle. Za chvilku už Martin drží titěrnou schránku vítězoslavně nad hlavou, vylovíme mikrobloček a zapíšeme se.

Hledání pokladů mě přivede k myšlence, jak je na tom Martin s hledáním práce a bydlení. Ještě má celý školní rok, přesto už se představa rýsuje. Přechodně Dům na půli cesty jako bydlení, pokračování v ošetřovatelské praxi také vyhlíží slibně.

Zní to skoro jako idylka. Když jsem byl za Martinem v dětském domově, překvapilo mě zázemí, podmínky i velmi vstřícní vychovatelé. Líbilo se mi, kolik zajímavých aktivit dnes tyto instituce podnikají. Je to jako trávit život na letním táboře.

Hned se však vynoří vtíravé otázky. Až za sebou tihle kluci a holky zaklapnou branku, jak to zvládnou? Jak se vyrovnají s tím, že pro ně parta nadšenců nebude vytvářet každodenní program? Když na takové aktivity nebudou mít peníze? Když venku nemají nikoho blízkého a kontaktovat některé z těch, kdo už z domova vyšli, může být třeba i nebezpečné?

V prostorách bývalého nádraží, kde vzniká prostor pro alternativní kulturu, se na chvíli posadíme, dáme si kafe a všechny ty věci probíráme. Netroufám si odhadnout, nakolik je role patrona důležitá, ale zdá se mi, že už jen přímá ukázka toho, „že to jde zvládnout“, hraje velkou roli.

Je krásný den, a tak se projdeme ještě na náměstí, kde stojí magický kolotoč z Francie. Odtud na autobusák, kde se slovo magický pomalu odloupne. S Martinem se rozloučíme a oba nastupujeme do jiného kolotoče. Do toho všedního.

Ladislav Sedlák

Originál článku neleznete v časopise Respekt č.45 a na jeho internetových stránkách.