echo

Múzo díky!

Motto:
Ještěrka lásky
zase mi prchla nakonec
V prstech mi zbyl její ocásek
Dobře mi tak
Chtěl jsem ji mít jen pro sebe já lakomec
Jacques Prévert

Užaslé oko sobcovo
Ó oběti, nejsi dost veliká pro mou ušlechtilost...
Ne, nebojte se, s takovými pocity jsem rozhodně na svůj první “výjezd” do dětských domovů nevyrazil. Uštván celotýdenní honičkou a bleskovým přesunem z práce na místo srazu, usedal jsem do auta prost hlubších pocitů. Takhle kafíčko, kdyby bylo... a bez cukru, prosím.
Přetrvávaly u mě spíše zvědavost a pochybnosti dnů minulých; přemýšlel jsem o tom pochopitelně od chvíle, kdy mě do tohoto podniku Karel zaháčkoval.
Lapal jsem marně po odpovědích: Jaké to bude? Bude to k něčemu? Dá se vůbec radost naplánovat či načasovat? Jak se mám proboha chovat? Pomóóóc!
Nebo dokonce, vztaženo k tehdy amorfní množině návštěvníků: nevyzní to tak, že jsme hnáni onou zbytnělou ušlechtilostí, která se ze svých výšin sice ráda filantropicky tváří, ale lidskosti moc nepobrala? A konečně, pochybnost zásadní: nestanou se naše návštěvy pro děti jen dalším soustem, které se marně snaží utišit jejich hlad po lásce?

A co já?
Neznám dodnes kompletní odpovědi na všechny otázky, existují-li vůbec - ty odpovědi. Znám zato odpověď na dotaz jiný, předešle nepoložený, jelikož mozková kapacita autorova nepostačovala cele ku domyšlení všech souvislostí z praxe i teorie plynoucích, u lidí s větší hlavou tudíž nasnadě: “A co ty? - zapomněl jsem se sebe optat - “jak bude tobě po návštěvách dětských domovů?” Nechápu, jak jsem mohl toto opominout, vždyť se mám tak rád.
Můj první výjezd shodou okolností trval celý víkend: poblíž hranic česko-moravských, pátek až neděle, tři dětské domovy. Nějak to přežiješ, utěšoval jsem se před startem nad tou macatou porcí. Jsem tvor domácí, od přírody líný, který toho moc najednou nevydrží a nesnese, starý, unavený, těžce nemocný...
A vůbec, mám já tohle zapotřebí?

Múzy dospělým
V neděli večer vracel se do hlavního města úplně jiný člověk: „dětsky domácí,” starý sice stále, ale jinak žádný Romadurovec, a už zdaleka ne životem na smrt uondán. Když se na mě ti upírci o tom památném víkendu sesypávali, neměl jsem už na žádné pochybnosti pomyšlení a čas. Koneckonců ani to hraní na kytaru, které svými revmatickými horními končetinami přeci jen ještě jakž takž zvládám, nebylo najednou tak důležité.
To hlavní bylo Feliniovsky existenciální, což zní hrozně a strašně učeně, ale v tomto případě to znamená přijmout dění s přirozenou samozřejmostí a empatií: být s dětmi coby vítané vytržení z všednosti, mluvit s nimi, naslouchat jim (myslím skutečně naslouchat, nééé se jen tak tvářit), mít pro ně pochopení, zajímat se o ně, hrát si s nimi. Náhle bylo mi (konečně alespoň v něčem) jasno. Aby to bylo to pravé ořechové, nemá přijuchati umělec, aby se předvedl. Takových tuctových návštěv mohou mít děti dvanáct nevím do kolika, třeba při dobročinných akcích mediálních rychlokvašek.
Přijet do náhradních domovů má člověk otevřený múzám, v naší době, žel Bohu, vzácným. Ty vznášejí se nad společným kruhem písniček, pohádek a kouzlení, u stolu, kde spolu obědvají a rozprávějí místní s příchozími, na chodbách a pokojích, když děti ukazují návštěvníkům, jak žijí, na zahradě a hřišti, kde skřítci připomínají skřetům, že zapomínají hrát si, na procházce, při níž se domácí chlubí Pražákům svým městečkem.

Drsňačka
h, jak tklivé... přistihl jsem se při hloubkové technické kontrole předešlého textu. No, lépe to prostě moje střevo vyjádřit neumí, chybí mi asi má dávná přítelkyně - múza drsňačka -, která nade mnou dříve držívala dohled:
Klekla mi múza na prsa,
dala mi pěstí do obličeje
a řekla: “Nebreč, to je příprava na život”.
Smekl jsem klobouk
a s úsměvem si začal pohvizdovat
Čajkovského b-moll.
Pak jsem ji udeřil do týla.
“No vidíš,” zajíkla se slastně, “že jsi se poučil”.
A po vzorové ukázce levitace
mi zmizela z dohledu.

Měl dáti - dostal
Na “výsledek” návštěv jsem hleděl okem užaslým. Myslil jsem, že dávám, přitom dostával jsem. Ran do týla rozdal jsem požehnaně, vracely se mi pěstičky do obličeje... no, i slza sem tam ukápla. Zkrátka, když jsem se v neděli večer z toho vandru vrátil, řekla mi moje přítelkyně Věrka (kdo ji nezná, jeho chyba) nadšeně a upřímně: “Ty nějak záříš! Myslela jsem, že přijedeš bůhvíjak zdrchaný, přitom vypadáš, jako by tě vyměnili!”
A skutečně. Takto nabitý energií bych nemohl být, ani kdybych s Milošem Zemanem objímal stromy na Vysočině po celý důchodový výměr.
Od té doby jezdím do dětských domovů z čistě sobeckých důvodů.

Múzo díky!
Nedá mi to - musím se zmínit o těch dvou, kteří to celé spunktovali.
Petr Vopelka. Hleděl jsem zprvu okem užaslým na toho milionáře, který namísto mercedesu „pořídil” sobě, nám i dětem ten kousek radosti v tomhle mizerném světě. Podezírám ho, že tak činí ze stejných sobeckých důvodů, které popohání i mne. Tenhle podnikatel není nějaký obyčejný sponzor. Výjezdů do dětských domovů se účastní - i se svými dětmi. Ptal jsem se jej, hloupě a neprozřetelně, v písecké literární kavárně, zda s námi druhý den pojede do místního dětského domova. Po právu mi odpověděl: “A ty tam s námi pojedeš?” Přistoupil také na to, že Múzy dětem navštěvují i uprchlické tábory. Tam žijí ti “nejposlednější z nejposlednějších,” z normálního života zcela vytrženi. Však jsme tam také sklidili žeň vzájemnosti.
Karel Navrátil. Známe se už nějaké to desetiletí... máte být u toho, když vzpomínáme třeba na naše divoké pitky s Františkem Gellnerem nebo na mobilizaci v devětatřicátém. Takže úžas se u něj žádný nekonal, oko ostalo netečné (to druhé již odmítá poslouchat příkazy mozku i srdce vůbec).
Karlova energie, cílevědomost a organizační talent už zavinily spoustu neštěstí. Bez něj by kupříkladu nebylo hudební sdružení Fénix. A my, jeho členové, bychom namísto zkoušek a koncertů mohli v klidu vysedávat v hospodách a kavárnách, jak se sluší a patří. I dva hudební nosiče Fénixu vydupal z popela. Jak? To neví nikdo, nejspíš ani on sám. Spískal a klidně píská dál i Múzy dětem, což byl obzvlášť nerozvážný počin, protože takhle se do hospody dostanu už jen při cestě z DD nazpět do Prahy. A aby toho nebylo málo, zapojil - zřejmě pomocí hrubých pohrůžek - do Múz i jeho skvělou přítelkyni Martinu Foltýnovou a neméně skvělou dceru Simonu. Chudinky, trpím s vámi.
Oběma - Petrovi i Karlovi - jsem ale už odpustil. Zřejmě je zpohlavkovala ona drsně krásná múza, která s chutí dávala za uši i mně. Múzo, díky!

František Kostlán