echo

Nemají klipy na MTV, v našich rádiích je také stěží zaslechnete a i v televizi se vyskytují sporadicky, přesto je většina lidí zná. A o kom že je to řeč? Přece o romské kapele Bengas. Bengas si svými energií nabitými koncerty vydobyli přední místo mezi tuzemskými romskými kapelami. Základním prvkem jejich hudby jsou akustické kytary. K tradiční romské živelnosti přidali ale i hudební pestrost a rozmanitost.

Jak dlouho už jako Bengas vystupujete?
Hrajeme od září 2001, takže přes tři roky.

To je poměrně krátká doba, působíte přitom naprosto sehraně…
Tak vlastně my všichni hrajeme odmalička, akorát jsme dřív hráli trochu jinej styl hudby. Hrávali jsme samozřejmě různý romský zábavy a romský plesy a takovýhle věci, s klávesama a automatickým bubeníkem a tak. No a pak přišla doba, kdy i lidi začali požadovat návrat k takovýmu tomu tradičnějšímu pojetí hudby, takže jsme se zase vrátili ke kytarám, na kterejch jsme začínali, když jsme byli malí kluci – to jsme tenkrát měli opravdu jenom kytary, nic jinýho. A pak jsme taky přizvali bubeníka - ten jediný z naší kapely není Róm. Hraje s námi taky perkusista, což je syn našeho basáka. No a jinak tam jsou hlavně kytary a baskytara.

A jak ten který druh hudby přijímají lidé?
Já jsem tu naši hudbu, kterou jsme hráli s těma klávesama a automatickým bubeníkem pouštěl kamarádům „neromům“. Nám se to strašně líbí, protože rozumíme i slovům. Ale těm, kteří romsky nerozumí to může připadat spíš jako popík z osmdesátých let. A tím, že jsme začali znovu hrát na ty kytary, tak ukazujeme lidem kulturu Rómů nejenom z Čech, ale vlastně z celýho světa. Takže naše hraní začíná flamengem a končí třeba východňárskejma častuškama, hrajeme maďarský čardáše a ruský písničky, zkrátka všechno možný. Širokej repertoir.

Bezpochyby. Zatím jste ale vydali pouze jednu desku. Čím to?
Máme jen jednu, no. Další nám nabídl kamarád, jako že bychom si jí vlastně udělali sami. Ale nějak chybí sponzoři a na další desku nemáme dost peněz. On si každej myslí, že Bengas jsou slavný a výborný a tohle a tamhleto, ale vlastně mi se muzikou ani neživíme. Každej z nás má svojí práci.

Fakt? To jsem taky netušil.
No, to je právě velkej omyl. Všichni chodíme normálně přes den do práce a hrajeme po večerech a když jedeme někam na delší dobu, tak si vezmeme dovolenou.

Hráli jste i před legendou romské hudby, kapelou Gipsy Kings. Jak na to vzpomínáte?
No bylo to hezký. Ani nemůžu říct, že jsme byli nějak nervózní nebo tak. Bengas jsou jako jedna rodina, všichni jsme bratranci nebo kamarádi. My si rádi zahrajeme kdekoliv a moc to neřešíme. Hlavní je, když máme radost z toho samotnýho hraní. Někdy se sejdeme třeba u mě doma a hrajeme si jen tak sami sobě pro radost a nepotřebujeme k tomu ani publikum. Samozřejmě když hrajeme na veřejnosti, tak už je publikum potřeba a máme radost, když vidíme, že se to lidem líbí.

Vaše deska je populární i mimo Rómské publikum. Není škoda, že nerozumí vašim textům?
Každej nám říká, že jsme lepší na živo. Protože v tom studiu tam nikdy nedáte tu energii, jako když je před váma to publikum, že jo. Z tý desky tolik nevyzní ta síla. Pozvala si nás paní Hana Hegerová do Národního Divadla a možná, že na základě tý desky by si nás třeba tam nevzala. Ale když přišla do Jazz klubu v Železný a viděla to, tak si asi řekla: Tohle beru.

Národní Divadlo a romská hudba, to je trochu netypické spojení, ne?
Je to docela výjimečný, je to něco novýho. My jsme byli strašně rádi, že můžeme vystupovat v takovýhle historický budově. Byl to takovej zajímavej experiment. A pak jsme s paní Hegerovou vystupovali i na dalších místech, třeba v Janáčkově divadle v Brně nebo v Národním divadle v Bratislavě.

Mimo jiné hráváte hodně často na různých charitativních akcích…
Charitativní akce hráváme proto, že jakožto romové máme sociální cítění a pociťujeme potřebu pomáhat slabším a handicapovaným lidem. A teď v pátek jsme hráli v divadle Ponec na Žižkově na charitativní akci zaměřenou na protidrogovou prevenci. Už půl roku jezdíme po dětských domovech v rámci akce společnosti Múzy dětem, která zajišťuje kulturní akce pro děti z dětských domovů – a tak zhruba dvakrát třikrát do měsíce se těchhle akcí účastníme. Hraje se tam divadlo, čtou se pohádky nebo vystupuje živá kapela. A protože v dětskejch domovech je hodně romských dětí, tak naše písničky zpívají často s náma. Jednou dokonce se mnou zpíval sedmdesátičlennej dětskej sbor. To bylo úžasný. Zpívali jsme takový starší známý romský písničky.

Vystupujete i na zahraničních festivalech. Jak berou vaší hudbu v zahraničí?
Taková první velká cesta byla do Francie, kde jsme byli celej měsíc a pronajali jsme si tam i byt. Měli jsme dva koncerty na začátku měsíce a dva na konci v rámci českých dnů v Paříži. A tak jsme si řekli, že proč bychom jezdili domu a pak zase zpátky a zůstali jsme tam. Chodili jsme hrát různě po barech a docela se tam chytli. Zkoušeli jsme to i na ulici, ale to pro nás moc není. A lidi, když nás slyšeli, tak nás zvali hrát různě do divadel a do barů. Byli jsme na rozhraní arabský a černošský čtvrti a chodili hrát střídavě do arabskejch a černošskejch hospod. Bylo to výborný.

Má romská hudba na západě otevřenější dveře než je tomu u nás?
Myslím si že jo. Jezdíme hodně venku po festivalech, nedávno jsme byli například v Holandsku a teď naposledy minulý týden v Německu v Drážďanech. Myslím, že tím reportoirem, kterej hrajeme jsme ojedinělí nejen u nás, ale i ve světě. Hrajeme trochu jak se tady říká od Bacha po Vlacha. Na těch festivalech je hodně kapel, který hrajou třeba balkánskou muziku, jestli znáš Fanfare Ciocarlia. To tam taky hodně frčí. A španělský flamengo. A taky jazz, takovej ten styl co hrál Django Reinhardt – to hrajou vlastně všichni romové. Právě tím, že hrajeme v podstatě od všeho něco, jak už jsem říkal, tak proto nás publikum na festivalech dobře přijímá. Věděli jsme, že čardáš to je velmi rytmická hudba a že tím lidi rozhejbeme. A taky že jo. Lidi pak úplně šíleli a chodili za náma do šatny a děkovali nám. Ale vyloženě prorazit tady v Čechách se nám ještě nepodařilo. My jsme se do povědomí lidí dostali hlavně díky živýmu vystupování v klubech a na festivalech. A ani rádia nás nevysílaj. Jednou jsme hráli na což je obrovskej festival v Maďarsku, možná největší v celý Evropě, kde jsme reprezentovali Českou republiku. A při tý příležitosti jsme dělali rozhovor do rádia. Celkem jsme tam mluvili asi půl hodiny, moderátor se strašně zajímal a vyptával. A pak jsme řekli, ať pustí nějakou písničku, aby lidi slyšeli, co hrajeme. A on řekl, že to bohužel nemůže, protože to programový ředitel zakázal. Takovou možnost, jak to trochu prorazit vidím v tom, že spolu hrajou kapely a muzikanti bez ohledu na to, jaký jsou rasy.

Když už jsme u těch médií, co vy a videoklip?
Na takovýhle věci bohužel nemáme peníze. Byli jsme rádi, že se našel člověk, kterýmu se to líbilo a díky kterýmu jsme mohli natočit desku. Doufejme, že se najde někdo, kdo nám umožní natočit další.

Díky za rozhovor
(Houser, Ondřej Fišer)
www.houser.cz

Originál rozhovoru naleznete na stránách Sdružení Dženo.