echo

Múzy dětem – to je volné společenství a modrý mikrobus, který díky dobrému nápadu a dotacím jezdí o sobotách a nedělích do Dětských domovů. Přiváží kumštýře, psy a nástroje. Na chvíli se snaží „děcka z děcáku“ proměnit ve zpěváky, žongléry, bubeníky, tanečníky nebo herce. Když jsme ale přijeli do Dětského domova v Jablonci nad Nisou od začátku bylo všechno obráceně. Sotva začali naši kluci Africký (to jsou studenti, jak uhel černí, volní členové volného sdružení Múzy dětem, zpívají ve svém rodném jazyce písně - moc krásně - o jejich vlasti a oni je zpívají srdcem, je v nich vždy slyšet láska, až skoro posvátnost), tak se děcka z Jabloneckého děcáku po pár minutách ke klukům přidala a dělala jim sbor naprosto svobodný a přirozený.V tom prohlásila jedna dívka: ,, „My tu tancujeme!“ Samozřejmě, že všechny Múzy i Múzáci okamžitě chtěli vidět jejich tanec. Nasazení s kterým tančili bylo závidění hodné. (Kdyby je viděl Michael Jakson, určitě by je vzal do svých klipů.) A zas ta svoboda, přirozenost a opravdovost – nic falešného.

Při divadelních etudách, byla děcka opravdu výjímečná, tak jsem si dovolila dát složité zadání etudy, a vzápětí jsem měla na pomyslném jevišti sourozence, sestru a bratra. ,,Víte co, ségra má mít taneční vystoupení, hledá triko ve kterém tancuje, ale brácha si ho půjčil na diskotéku – pohádejte se mi tu!“

Pocházím z mnohačetné rodiny, vády o svršky byly na denním pořádku. Ale i tady se mi dostalo ujištění, že vše je jinak: ,,Když my se nehádáme“, skoro překvapeně mi odpovídá mladší ze sourozenců – brácha. Snažím se reagovat rychle a říkám: ,,Fajn tomu se na divadle říká protiúkol, když hraješ roli, která je proti tvé přirozenosti.“ A tak ti sourozenci se možná POPRVÉ ve svém životě začínají přít, spílat a lát si. A zase tam byla opravdovost, přirozenost,svoboda a žádná faleš. Až jsem se zastyděla, proč jim takový úkol dávám.

Tety vychovatelky upozorňují : ,, Přišel pan Císař, on pan Císař sem chodí s dětmi zpívat.“
Pan Císař, sympatický mladý muž, od pohledu pohodář, jako první hned hlásil: ,,Ty písničky si děti napsaly samy.“ Sesedli se kolem něho do takového lidského klubíčka. Písničky, které zpívali se v radiích ani televizích nikdy neobjeví, protože vnitřní opravdovosti, svobodou a přirozeností by o chléb i popularitu připravily všechny Zlaté slavíky, vítěze Grammy i Superstar. My všichni múzáci jsme seděli a poslouchali jak děti z Jabloneckého děcáku zpívají.

,,Když rozpadnou se vztahy
rodina je v háji“

Ten mráz co mi začal běhat po zádech, asi hned tak neodejde. A děcka pokračují opravdově, svobodně, bez falše, ale i bez sentimentu ve svém zpěvu:

,,Teta místo mámy
povinnost místo pohlazení
a táta ten je známý
tím, že tu prostě není“

Začínám chápat to, co od začátku cítím, ale neumím to pojmenovat: Když pláče duše, ústa zpívají.

Ona opravdovost, svoboda, přirozenost bez falše i bez sentimentu, je štít a ochrana, kterou jim pán Bůh dal, když ti kteří je měli bránit a zaštiťovat chybí.

„Múza“ Dana Vacková