echo

Hlediště – jeviště: dva světy. Nebo jeden...?

Před chvílí jsem dokončil rozhovor o svých pocitech ze svého krátkého působení v projektu Múzy dětem. Rozhovor, při kterém jsem si musel formulovat věci těžko popsatelné, protože ne na vše byla slova vymyšlena, se točil v herecké šatně divadla, ve kterém se večer co večer snažíme na krátký okamžik zrušit tu pomyslnou hranici mezi hledištěm a jevištěm, ten pomyslný odstup mezi divákem a hercem, který vznikne příchodem diváků do divadla, jejich pohodlným usazením se do měkkých sedadel a čekáním, až se zhasne a před nimi se objeví jiný – umělý svět, který je buď pohltí a zasáhne, nebo ponechá chladnými a citově nezasaženými. Když je představení sugestivní a diváky vtáhne, hranice mezi hledištěm a jevištěm padá a všichni dohromady prožijeme jeden velký příběh. Reflektory hasnou a ruku v ruce se světlem v sále se zvolna vynořuje ona na okamžik zapomenutá hranice. Herci odcházejí každý se svým příběhem do šaten a diváci se rozcházejí se svými příběhy do svých domovů.

Pak jsou ovšem diváci, kteří mají také své velké příběhy, ale do svých domovů se s nimi po představení vrátit nemohou. Nemají své domovy. Mají jeden společný domov. Dětský domov. Představení končí, společný příběh končí, hranice je opět nastolena, herci mizí v portálech (možná je už nikdy neuvidí) a tito diváci nasedají do autobusu, který je opět odváží za zdi jejich dětského domova. Hranice je nastolena a existence dvou světů se vkrádá do myslí. Herci jim na chvilku dali nahlédnout do světa, který je vzdálený, možná i někdy pocitově nedosažitelný a oni se vracejí do svého světa za zdmi společného domova, ve kterém se snaží najít trochu lásky a porozumění. Ten druhý svět, který k nim byl tak krutý a bezcitný je ale všude kolem a herci se někam po představení do něj rozešli. Zůstali v něm.

A najednou jsou tu Múzy dětem – herci, muzikanti, loutkáři, mimové, kouzelníci a výtvarníci jezdí za dětmi do dětských domovů, kromě své produkce, do které jsou děti aktivně vtahovány, s nimi hrají fotbal, baví se s nimi o všem, co je zajímá, společně se všemi poobědvají, rádi shlédnou výsledky jejich múzických schopností či výtvarných dovedností, hranice během okamžiku padají a v myslích se vynořuje pocit jednoho jediného světa, ve kterém je sice hodně nespravedlnosti a kruté bezcitnosti, ale také dost srdcí, která jsou jim otevřena. A to je podle mne jeden z největších přínosů múz dětem. A jeden z největších přínosů dětí múzám. V jednom jediném světě. Bez hranic...

Aleš Procházka