echo

Tak nevím, jestli náhodou mezi dvojicemi zvířat neproklouzly do podpalubí i nějaké jiné, neživočišné bytosti. Neživočišné a nebiblické, nějak se dostaly přes můstek a usadily se nevím v kterém ze tří pater, tehdy se vezli tajně (ještě nebyl čas míchat náboženství nepokrytě), dnes veřejně vezly nás, vezly autem archu, nikoho nepřevezly, protože to neměly v úmyslu. To dnes víme, kdy už jsme z výletu dávno doma. Jenže předem jsme nemohly znát jejich úmysly, jsou totiž bytostmi nevyzpytatelnými (vždyť jsou ženského rodu, tak co chcete?!) a nepolapitelnými, ať si třeba my myslíme, že je chycené vezeme dětem, ve skutečnosti můžeme jenom doufat, že vezou ony nás nebo že se alespoň někde cestou připojí.

Na začátku naší cesty do Malejovic jsme se připojovali my lidé, různě rozespalí herci a hudebníci s různě matnými či jasnějšími představami o tom, co se bude dít. Stojíme s Lenkou T. před Vinohradským divadlem a čekáme. Čekáme na správném místě ve správnou dobu? Obíháme divadlo. Nic. Myslet teď na to, jestli se objeví ony vytoužené pomahačky, je přinejmenším předčasné, když se zatím neobjevuje ani auto s logem hrdě hlásajícím, že se v něm připravují právě ony, o kterých je stále řeč, a že jsou vozeny dětem, že je my dětem vozíme, nebo snad že se ony samy dětem dávají. (?) přikláním se k poslední variantě, je vzhledem k jejich povaze pravděpodobnější. Možná ony dětem dávají nás. Možná se skrze nás dávají dětem ony. Tak takhle by se mi to líbilo nejvíc. Volám je v duchu, prosím, ať s námi opravdu jedou. Konečně přijíždí auto, v něm pan řidič a Aleš P. (čte si noviny) a Karel K.N., který nás svým zvučným hlasem rovnou uklidňuje, že zpoždění bude větší, protože se vracíme na Smíchov, protože zapomněl klobouk – rozuměj: Zapomenout klobouk znamená v tomto případě zapomenout archu, zapomenout základ. Takže honem na Smíchov, potom s kloboukem – archou plnou červených svitků směrem na Český Šternberk, cestou přibíráme Kristýnu S. s harmonikou a Honzu S. s dobrou náladou, v Českém Šternberku za mostem má čekat Pavel N., jenže vidíme jen jeho prázdné auto.. Ne, není prázdné, na místě řidiče se pohnula zhroucená silueta – Pavel N. po karlovarském festivalovém dovádění trochu pospává. Jedeme dál, za chvíli jsme na místě. (Přijely jste s námi, vy potvůrky vrtošivé?)

Za jeden stůl si s námi sedá Markéta, bez které by Klíček a malejovický hospic asi neexistoval a vypráví o dětech i o těch starších, kteří tady teď pobývají, aby si odpočinuli a načerpali síly. Tady teď. Teď tady. Nic podstatnějšího není. Takže teď a tady dáváme hlavy dohromady, jak dát stoly dohromady, aby bylo dost místa pro všechny, aby si každý našel to místo, které mu vyhovuje a aby pomyslná archa mohla plout. A tak vyplouváme (zpočátku to s námi trochu houpá ), každý z nás před sebou scénáře plné písní, básní a povídaček o zvířátkách, jak je sepsali všelijací dobří autoři. Děti se uvelebily mezi námi, tahají z klobouku – archy červené svitky se jménem zvířete, o němž bude řeč či zpěv a s určením strany ve scénáři, kde se to zvíře nachází. Vybírají si, od koho chtějí co slyšet. Listují s námi, čtou s námi, někdy i ochotně zaskočí za unaveného herce, kreslí zvířata i drobnější havěť, takže v arše už se plaví blechy, mravenci, žirafa, mňoukající pes a štěkající kočka, myši, Kouzelník s poloviční hůlkou (zvláštní zvíře!), lvi, celá tygří rodina, krokodýl i velryba (ta raději po svých ploutvích pěkně pod archou). Zpíváme, děti se učí naše písně, potom my jejich, jdeme na louku do indiánských týpí, pokoušíme se obstát v afrických hrách a tancích, pak obědváme skvělá jídla (mají tady opravdu výtečného kuchaře!), znovu se vracíme k arše, naložíme ještě pár živočichů a nedá se nic dělat, čas letí, někteří z nás mají večerní představení, loučíme se, odjíždíme.

V autě si pěkně mlčíme, možná společně o tomtéž: Přijely s námi? Byly tam. Určitě. V těch chvílích, kdy to zvláštně voní, kdy se zastavuje čas a něco jakoby bzučí od jednoho k druhému a hlavně uprostřed mezi všemi a ten bzukot je skoro hmatatelným tichem. Byly tam, jenže to ještě neznamená, že s námi přijely. Možná ano, možná ne. Možná se skrze nás

Daly dětem. A možná skrze děti přišly k nám. A možná vůbec nejsou neživočišné a nebiblické. A možná…

Jsou nevyzpytatelné, nepolapitelné, vrtošivé, ale vytoužené pomahačky. Kde budou příště?

Věra S.